Rozhlasové a hřbitovní vlnění
Neděle, 16. ledna 2011
Dne 19. listopadu jsme si při příležitosti otevření broumovské regionální redakce Hradeckého rozhlasu mohli vyslechnout živé vysílání přímo z kláštera. Bylo se z něj možno dozvědět i některé nové věci, v paměti utkvěly zvláště ty, které byly několikrát zopakovány, například, že „V Broumově pořád hrozně prší, pořád je pod mrakem, je tu zima a mlha", nebo, „Že tu žijí krásní lidé se srdcem na pravém místě."
Avšak z úst převora Prokopa Siostrzonka při výkladu o klášteře zazněly věty, které se ukázaly mít obzvláštní účinnost: „...současná podoba kláštera je barokní, převážně z doby opata Otmara Zinkeho. A jestliže jsme tady měli podnikatele na besedě po 10. hodině, tak si myslím, a všem podnikatelům dávám Otmara Zinkeho za příklad, protože to byl člověk, který uměl sehnat peníze a srovnat lidi. A já si myslím, že každý člověk, který chce v dnešní době něco dokázat, tak musí umět toto dvojí, a Otmar Zinke to dokázal..."
Kdo se ve stejnou dobu, kdy tato slova proletěla éterem, nacházel na některém ze hřbitovů na Broumovsku, mohl zaznamenat pozoruhodný jev, který si však nedokázal nikterak vysvětlit. Půda na broumovských hřbitovech počala se náhle podivně vlnit a zpod země byly slyšné tajemné zvuky, které jeden ze svědků přirovnal nejblíže jakémusi velmi nespokojenému reptání. Další svědek se dušoval, že slyšel němčinu, ale „takovou nějakou divnou". V Šonově prý zcela zřetelně zaznělo „ferfluchtnochamól". Až v naší redakci, kde se zprávy o vysílání i o neobvyklých jevech sešly, vzniklo důvodné podezření na jejich příčinnou souvislost. Ano, po převorových slovech se v hrobech počali obracet někdejší Zinkeho poddaní, jeho nevolníci. V nejkonkrétněji doloženém slovním projevu ze Šonova se nám podařilo identifikovat kletbu broumovského dialektu, přeložitelnou jako „zatraceněještějednou". Proto jsme se rozhodli vydat na průzkum právě tam. Na šonovském hřbitově se nám pomocí jednoduchého zařízení, totiž novodurové trubky zapíchnuté do země, skutečně po chvíli podařilo navázat spojení se záhrobím. Kdosi tam dole, jenž se nám představil jako Georg Gunzel mladší, nám poskytl rozhovor, z nějž v překladu vyjímáme: „Vy říkáte, že jste žil za opata Otmara Zinkeho, můžete nám tedy potvrdit, že uměl sehnat peníze?" – „Ano, to páni všade dobře umějí. Plateb, úkonů, služeb a službiček, kterejma, jak on říkal, sme mu byli povinováni, těch bylo hodně. Vybíral od nás čiperně, hlavně o svatým Michalu a na svatého Jiří, peníze, naturálie...Úroda, neúroda, žvejkem si hlady třeba opratě, ale platit budeš. K tomu robota, povozničení. Třeba obilí jsme mu museli vozit až z jeho sloupenskýho dvora vod Bydžova, on z něj v tom svým novým olivětínským pivováře svařil pívo, a jedině to, a žádný jiný, jsme si my pak zase v hospodách od něj museli koupit." – „A co lidi, pantáto, lidi, že prý uměl srovnat?" – „No jejej. Za Zinkeho už jsme byli srovnaný jedna radost, to zařídil už jeho předchůdce. Mýho tátu, šonovskýho rychtáře, srovnali dokonce vo celou hlavu. Byl jsem tenkrát mladej a museli jsme na to s mámou a sourozenčina na broumovským popravišti koukat. Hlava mu ještě visela za kus kůže, kat ji vodtrhnul, narazil na kůl, tělo vpletli do kola, a jako ozdobu mu po stranách oběsili ještě další dva šonovský Jiříky. Že prej rebelanti. Přitom si jen dovolili písemně požádat vo ulehčení, vo svý starý práva. A to jsme byli sedláci, ale třeba tady vedle mě leží sirotek Cannes, vod dětství slepej, se zchromlou nohou, zeptejte se jeho, jakého jemu se v životě dostalo vod vrchnosti dobrodiní. Musím se teda přiznat, že i já jsem na něj jednou vzal bič, když přišel v tejdnu už potřetí žebrat vo kůrčičku. Už jsem se mu tady za to mockrát vomluvil. Jo, jo, lidská hloupost a pejcha nikdy neznaj hranic, na to sem za tu dobu, co tu ležím , už přišel."
Další část rozhovoru přineseme snad někdy příště, tedy pokud se nevyplní varování pantáty Gunzela, že „za takovýhle psaní pudete jistojistě nejmíň na tejden do klády v šatlavě."
