Sedm dní v Maroku. Cyklistické dobrodružství Kryštofa Meiera III.

Středa 10. dubna 2013

V šest ráno vzdávám boj se spánkem a jdu se podívat ven. Slunce rychle stoupá, osvětluje západní vrcholky Atlasu a brzo bude prát i do nás. Inverze ustupuje, a tak vidím silnici do Taroudantu, kterak pod námi klesá a klikatí se na jih. Brzdy dostanou zabrat a my budeme muset bojovat s pokušením to pustit šusem, strmé srázy pod krajnicí však budí respekt. Je mi té vidiny klesání až líto. Mám chuť vyměnit kolo za krosnu a vyrazit po hřebeni směrem na Jebel Toubkal, jež je nejvyšším vrcholem celé severní Afriky. V horách je hezky. Na rozloučenou dostáváme v hotelu domácí sušenky a pomeranče.

Sjezd je páradní, zatáčky jsou občas klopené jako na motokrosu. Cesta se ale lehce horší, a tak preventivně zapínáme vidlice. Sjíždíme mezi palmami a olivovníky, potkáváme pastevce koz a před námi se otevírá planina, která vypadá jako typická Afrika. Kdyby mi to někdo ukázal na obrázku a řekl, že je to Keňa, věřil bych mu. Po sto minutách čistého času máme najeto 44 km a zastavujeme ve měste Ouled Berhil. Blíží se poledne, ale ještě se nám nechce nikde zůstávat na dlouho. Rozhodujeme se zastavit v některé z vesniček po cestě. V první je pouze pomerančový sad a most přes vyschlé koryto. V druhé stavíme a opřeni o zeď odpočíváme ve stínu. Dva kluci stojí hned vedle nás a upřeně nás mlčky pozorují. Zjevně jsme atrakce.

Už co jsme sjeli z Atlasu, pozorujeme jednu věc. Silně tu voní jakási květena, ta vůně je ohromující. Další pauzu si dáváme zhruba 10 km před Taroudantem a objednáváme si tajin. Když říkáme, že chceme džus, číšník přinese dvě flašky vody. Sice nemluvíme francouzsky, ale máme za to, že džus zůstává džusem v jakémkoliv světovém jazyce... Platíme 110DIR a vyrážíme se péct dál.

Cestou se na nás nalepí chlapík na skútru. "Ca va, ca va," huláká a jede vedle nás snad dva kiláky. Dupeme jak blázni a nevšímáme si ho, určitě nám chce něco prodat. Přijíždíme do Taroudantu, zahýbáme do mediny a okamžitě chápeme, proč se tomuto městu říká La Petite Marrakech. Klikatí se tu těsně uličky přesně jako ve městě na druhé straně Atlasu. Nikdo na nás ale nehuláká a snad to tak i zůstane. Na dveřích hotelu visí cedulka s telefonním číslem a slůvkem Merci. Co teď? Ani jeden z nás nemá síť, a i když zavoláme z budky, nedomluvíme se. Majitel naštěstí přichází během pěti minut. Platíme 40EUR, snídani domlouváme na sedmou ranní. Chceme vyrazit co nejdřív. Vypadá to, že do Agadiru to bude celou cestu proti větru, tak ať ujedeme co nejvíc, než začnou zase přitápět.

Zevlujeme na střeše, procházíme medinu a hledáme poštu na druhé straně hradeb. Konečně posíláme pohledy z Marakeše. Nenacházíme žádnou restauraci, a tak si necháme udělat bagetu s karbanátkem, kterou sníme na střeše hotelu. Dojídáme se marockými sladkostmi a posloucháme muezziny.

DST (ujetá vzdálenost) 91.024 km
MXS (nejvyšší rychlost) 44.2 km/h
AVS (průměrná rychlost) 24.4 km/h
TM (čistý čas jízdy) 3:40

Čtvrtek 11. dubna 2013

Ráno nás budí muezzin následovaný kohoutem. Balíme, přeléváme vodu, snídáme, mizíme. Náš cíl je ujet co nejvíc před polednem. Jedeme mlhou, což je super. Je sice celkem dusno, ale teplota je akorát. Mně je parádně, Krtek trochu remcá, že mu je zima. Držíme se kolem 27 km/h, pára nám kondenzuje na pažích a přílbách. Když stavíme na sušenku u lilkové plantáže, kouří se mi ze zad. Lidé na nás mávají a tleskají, připadáme si jako na Tour de France. Jak se blížíme k dálnici A7, houstne provoz. Když ji přejedeme, odpočíváme u olivovníku a slunce začíná znovu pražit.

Chystáme se jet oklikou, mimo hlavní tah. Kousek na severozápad pod hory a pak to stočit na jih na Agadir. Dobrá volba. Provoz nulový, je zde parádní ticho, vesničani na nás mávají ze stínu. Cesta se kroutí, stoupá, klesá a není to vůbec jednotvárné. Ale vůbec nám to nejede. Ani trošku. Navíc s každým otočením kol blíže k Atlantiku sílí protivítr. Některá esíčka mi občas připomenou sjezd z Vysočiny dolů na Moravu a s jednou další zastávkou v koruně olivovníku dorazíme do Agadiru.

Po neštěstí v podobě silného zemětřesení v 60. letech je celý nově postaven, a tak si na předměstí připadáme spíš jako někde na Černém Mostě než v Maroku. Dojíždíme k pláži, popojíždíme tam a zpět a začínáme hledat hotel, ve kterém máme rezervaci.
Nikde nic, jdu se zeptat na recepci v nějakém nóbl hotelu, který míjíme. Slečna v recepci mluví anglicky, což situaci podstatně usnadňuje. Co nevidět se mi snaží pomoct 4 lidi. Voják ubytovaný v onom hotelu kamsi volá, čeká na hovor zpět. Slečna recepční googlí jak o život, výsledek však žádný. Dostáváme ale mapku Agadiru a nasměrovali nás do čtvrti, kde se ten náš hotel snad nachází. Najíždíme hromady a hromady kilometrů po městě, pro jistotu mi přestal ukazovat tachometr.

Konečně dojíždíme do čtvrti Dakhla a spočíváme na zahrádce kavárny. Číšník netuší, kde by náš hotel mohl být, ptá se chlápka u vedlejšího stolu. Ten mluví trochu anglicky. Když pochopí, že nemáme síť a nemluvíme francouzsky, ze svého mobilu volá na číslo hotelu. Ochota Agadiřanů mi imponuje. Popisujeme naši lokaci a majitel hotelu pro nás posílá pikolíka. Ten přichází během chvilky, musíme být blízko. Anglicky neumí, překvapuje však němčinou. Oprašuji slovní zásobu, tahám z rukávu i taková gramatická esa jako "es gibt" a jsem na sebe patřične hrdý.

Hotel je neskutečně luxusní, za 17 EUR na jednoho za noc je to až neuvěřitelné. Chvilku zevlujeme, procházíme se po Dakhla a dáváme si obrovskou porci tajinu, ve kterém máme každý půl kuřete. Snažíme se poprosit o chleba. Nejdřív si s číšníkem vůbec nerozumíme, po chvilce ale uhodí hřebík na hlavičku a přinese nám lžíce. Na druhý pokus to ale vyjde a tak ani trocha toho lahodného pokrmu nepřijde nazmar.
Jsme najedení až hrůza a jdeme na kutě. V pokoji máme i DVD přehrávač, z nějakého důvodu si pouštíme Armageddon, ale závěrečných titulků se samozřejmě nedožiju.

DST 94.247 km
MXS 40.6 km/h
AVS 18.7 km/h
TM 5:00

Pátek 12. dubna a sobota 13. dubna 2013

Dvě poslední noci našeho výletu trávíme v turistické destinaci, tak se chováme jako praví turisté. Nakupujeme dárky na trhu, konečně ochutnáváme kuskus. Krtek nachází dvě schránky geocachingu a má radost. Chceme si pronajmout instruktora surfu, ale je pod mrakem, voda je studená a tak se nám v ní nechce moc máchat, když ani na pláži není nějaké zvlášť teplo. Tak chvilku zvažujeme plán B a na 25 minut si půjčujeme vodní skútry. Řádíme jako dva malí kluci a patřičně si to užíváme. Ani jeden z nás na tom nikdy nejel, tak jsme překvapení, jak rychle to sviští a že se dá přes vlny skákat, a občas i poměrně vysoko a daleko. Polykáme decilitry slané vody, která cáká na všechny strany a máme nefalšovanou dětskou radost.

Z pláže do hotelu jedeme taxíkem za 20 DIR a večeříme párky, na které jsme se koukali mnohokrát už předtím. Neodhalíme, zda jsou čistě hovězí či s příměsí skopového, ale nijak po tom nepátráme, jelikož jsou chutné a dobře kořeněné.

V sobotu ráno vyrážím bez Krtka před snídaní na kole na pláž. Už po ránu to zde žije, je zde spousta běžců, cvičících skupinek a improvizovaná fotbalová hřiště jsou jedno na druhém po celé délce pláže.

Balíme se, loučíme, Krtek ještě rychle zaběhne na souk, čekám venku s koly. Kolem mě se utvoří hlouček kluků a chtějí si povídat. Jeden z nich pořád dokola opakuje "bum bum", tak si vzpomínám na Bruce Willise v Pátém elementu a odpovídám "Jo, jasně, velký bada bum". Cestou na letiště mám najednou úplně prázdné zadní kolo. V duši nacházím díru jak do pekla. Je normálně prořízlá zevnitř. Zkoumám vnitřek ráfku, ale nenacházím nic podivného. Lepím, za pět minut sundávám kolo zase a nacházím na stejném místě prořízlou duši i přes záplatu. Opravuji to v nějaké vísce, jsem pěkně vytočený, ječím něco ve smyslu, že všichni výrobci ráfků a duší jsou pitomci. Banda místních smradů se přišla podívat na divadlo z první řady a jeden z nich si chce odnést můj futrál na nůž a nebýt Krtkova pohotového zákroku, byl by úspěšný.

Na letiště je to necelých 10 km, rozhoduju se vždy ujet, co to dá, dofouknout, ujet, co to dá, dofouknout a pořád dokola... Nedá se to ale moc dlouho, a tak se na hlavním tahu snažím zastavit někoho, kdo by mě i s kolem naložil a odvezl na letiště. Staví mi moc krásná holka, Krtek bledne závistí, ale slečna bohužel nemá dost místa pro kolo. Nakonec mi staví taxík a na letiště mě odváží za 100DIR. Pěkně mě natáhnul, ale moc na výběr jsem neměl.

Na letišti nám kola nejdřív očmuchává bafan, posléze policajt vleze do brašen a vyhodí nám lepidla z lepení, že prý je to zakázané. Nachází i zbytek pálenky, kterou jsme každé ráno úspěšně odháněli střevní potíže. Ta prý taky do letadla nemůže. Jsou tu pěkně nekompromisní, vždy jsem měl za to, že co nemám u sebe na palubě, může do letadla bez problémů. Jeho kolega ale vidí náš výraz, když se chystá zbylé moravské léčivo vyhodit, flašku nám podává a naznačuje, že to máme dopít, než projdeme celní a bezpečnostní kontrolou. Nemáme moc času, ale pálenku vyhodit přece nemůžeme. Dopíjíme a rychle probíháme zmíněné dvě kontroly, než pocítíme následky.

Let zpět je docela snesitelný...

Většinu fotek nafotil Krtek.

Sedm dní v Maroku. Cyklistické dobrodružství Kryštofa Meiera I.

Sedm dní v Maroku. Cyklistické dobrodružství Kryštofa Meiera II.