Sejdeme se u křížku

V měkkém bahně rozpoznávám troje čerstvé stopy. I dnes tu někdo byl. Co zde dělal? Proč měl potřebu se tady zastavit? Byla to touha po výhledu, krátkém oddechu nebo přemítání na rozcestí? Hledal cílový bod své vycházky? A co vůbec já tady? Mám u křížku sraz se známou. Možná kdybychom žily jinde, sešly bychom se s kočárky na pěší zóně, u nábřeží, v nákupním centru. Ale žijeme na Broumovsku a místní odlišnosti nám sedí.

Drobné sakrální stavby výrazně dotváří místní krajinu, vesnice i město. Kříže, sochy svatých, boží muka, kapličky nelze vyčlenit, minout ani vynechat. Mnohé z nich se nedávno dočkaly zasloužené rekonstrukce. A jeden by řekl, že to každého potěší.
"Ještě jednu klobásku, jo..." mrkne Olin na servírku. "Fakt mě nakrkli s tím přestěhováním křížku doprostřed vesnice. Co tady bydlím, měl jsem ho za stodolou v poli." Je to přerušení tradice, negace původního významu, zní z jedné strany. Z druhé se ozývá apel na vytvoření nové přístupnější tradice, oživení starého k získání významů nových a aktuálních, nevyhnutelná praktičnost některých přesunů. A i když naše diskuse nemá žádnou odbornou hodnotu a pravděpodobně ani jednoznačný výsledek, překvapuje mě, jak silně většina z nás tyto památky vnímá. Ať už jako odkazy víry, historické cennosti a estetické skvosty, nebo centra energie, místa rozjímání, orientační body.

Člověka udivuje, kolik prostých světských momentů s nimi máme spojeno. Sběr bylin v rámci školního zápolení, kouření první cigarety, jizva na koleni od tvrdého pískovce, vyřezání srdéčka do přilehlé lípy, oprava "fichtla" pod stíny stromů, zastavení na panáčka slivovice při pěší túře na Hvězdu.

A tak nějak příběhy křížů stále pokračují, přerůstají z paměti předků do paměti současníků. A cesty, které je spojují, tvoří vrásky na krajině. Nesmazatelné stopy lidských prožitků dotváří charakter místa, obličej kotliny, ve které žijeme. A i přesto, že většina pocestných původní duchovní rozměr těchto symbolů už tak výrazně nevnímá, on zde, podle mého, pořád sídlí. Někde opodál nám všem kdosi na životních cestách kryje záda. Nenápadně, tiše a pokorně.