Silný člověk všechno překoná

Od tří let vyrůstala v Praze ve škole s internátem pro nevidomé děti, aby získala potřebné dovednosti pro samostatný praktický i profesní život, které by ji rodina naučit nemohla. Zde se naučila se svým znevýhodněním žít. Úspěšně složila přijímací zkoušky na konzervatoř pro mládež s vadami zraku a vystudovala obory akordeon a příčná flétna. Celý život učila děti na tyto nástroje.

Později se vdala. Po těžké nemoci jí manžel před několika lety zemřel a dnes je jí oporou přítel, také vdovec, který jí pomáhá s nákupy a chodí spolu na procházky. Vystoupali i na Sněžku.

Ve svých 50 letech zvládla Anička práci s počítačem, takže dnes, kdy je jí přes 60, píše a přijímá maily, do počítače si stahuje zajímavé texty nebo audia, pozorně sleduje dění kolem. Místo fotoaparátu má digitální diktafon, na kterém si zaznamenává všechny zajímavosti. Například na procházce Rodinnou naučnou stezkou v Rokoli jsme jí četli krátké texty na zastaveních a ona si rukama "prohlédla" plastické keramické reliéfy. Měli jsme z toho krásný prožitek všichni. Anička si všechno nahrála a doma uložila do počítače, kde to kdykoli vyhledá.

Její domácnost je vždy v perfektním stavu, vaří, peče. Oběd od Aničky včetně kávy a domácího zákusku je požitek. Je toho víc, co u ní v jejím věku obdivujeme, nejen snahu poznávat nové věci, setkávat se s lidmi. Třeba její pravidelné návštěvy kurzů vaření a šití v Tyfloservisu v Hradci, a pak experimentování doma při vaření se svým kamarádem.

Když jsme ji ještě moc neznali, přišla řeč na vodícího psa, kterého kdysi měla – dnes používá pouze slepeckou hůl. "Počkejte, já vám ho ukážu..." Otevřela skříňku, s jistotou vzala do ruky krabičku s fotkami, do které sáhla a vytáhla požadovanou fotografii. Těch několik vteřin jsem viděl svoje šuplata a krabičky, kde všude by takový obrázek mohl být... K naprosto fenomenálním schopnostem patří její pořádkumilovnost a obdivuhodná schopnost si pamatovat.

Řekl mi kdysi odborník na přežití v extrémních podmínkách, co je nejdůležitější: není to voda, jídlo ani vzduch. Je to pocit bezpečí. Anička jej našla v pevné křesťanské víře v Boha. Pocit bezpečí a jistotu, kterou jí může každý závidět. Hraje v kostele na varhany a zpívá, pravidelně navštěvuje duchovní cvičení po Čechách, dává dohromady seniory a společně zpívají, připraví pro ně nějakou přednášku, nebo se sejdou na modlitbách u někoho doma, třeba v Podkrkonoší. Cestuje autobusy.

Připomínám – naše kamarádka Anička je od narození slepá. A pokud máte na rtech slova obdivu a úžasu, ujišťuji vás, že je úplně normální. Nenormální jsme my ostatní, co se válíme u televizorů, natahujeme ruku na "pracáku" nebo "sociálce", jsme na obtíž obci, rodině, ostatním lidem.

Omlouvám se každému, kdo je v těžké situaci, kterou přechodně nemůže zvládnout. Když nasadí své síly, s pomocí Boží, jak by řekla naše Anička, to překoná.