Sněhová drobenka

Pak stočím zrak pod starou jabloň, aha, vzpomenu, že tu mám kočárek se spícím synem. Prokřupu se až k „malému iglú“ a smetu z korbičky nános sněhového poprašku. Toňďa spokojeně pochrupuje a s vločkou na čele vypadá jako skutečný anděl... první sníh... přivřu oči...

Těším se do města, do polí, do lesa. V ulici zmerčím přikrčeného černého kocoura, do sněhu se mu ale moc nechce, přes cestu mi rozhodně nepřeběhne – dnes má štěstěna navrch. Kocour se tulí k zídce a nasupeně olizuje vločky z rozježeného kožichu. Mám taky radši slunce, ale první sníh... přivřu oči...

V polích ustrnu u vykotlané vrby nedaleko zarostlého rybníku, je to známá krajina, vzpomínám... Josef Lada. Člověku nevytají jeho zimní obrázky z hlavy ani v dospělosti. Na těch vesnických pohlednicích něco je, něco, co všichni potřebujeme. Lidský dotek, objetí, teplo... první sníh... přivřu oči...

V lese je ticho, zima si rázně zjednala respekt, všichni obyvatelé pochopili, že s první vločkou nadešel konec příprav, že je tu období spánku, samoty, strachování. Stromy, křoviska i mech vypadají tmavěji, chvějí se. Je to jen kontrast, optický klam? Ne, první sníh... přivřu oči...

Hlásí se zmrzlé palce u nohou, je čas vrátit se domů, ke krbu a hrnku kouřícího čaje. Přemítám, že vlastně právě toto jsou ty skutečně krásné, vzácné a zároveň všední okamžiky, které nám život chystá, jen je musíme umět chytit. První sníh nám otevírá oči, jako drobenka dosladí, ukřupe a provoní krajinu kolem. A občas nám oči přimhouří, třeba s dopadající vločkou na řasy, a ledacos schová. Na kolečku od kočárku se mi něco přilepeného točí, že by to na mě nastražil ten kocour, neřád... ale co... první sníh... přivírám oči...