Sny slečny Daisy

Dalším zájmem je samozřejmě vítání páníčka. Radostné poskakování, a pak jemná výčitka v pohledu: kdes byl tak dlouho? Páníčkové chodí totiž domů vždycky pozdě a nezáleží na tom, jestli byli pryč dvacet minut nebo půl dne. Ještě očichat kalhoty a ruce s otázkou v očích: s kým jsi to zase byl a koho jsi to hladil? Po zbytek dne nás nespustit z dohledu. Co kdybychom se zase rozhodli někam jít bez ní? A ještě jedna věc: hra na Popelku. Ta spočívá ve schopnosti vybrat z misky všechny, i mikroskopické kousíčky masa a nechat tam jen dokonale čisté těstoviny nebo zrnka rýže. Pak se radši ještě tak dvakrát třikrát ujistit, že nic nepřidáme a následně tedy dojíst i ten zbytek.

Přemýšlím, jak asi vypadá sen naší psí slečny Daisy? Zapomeňte na věnec buřtů! Ve snech Daisy je páníček, určený k házení balónku, klacku a čehokoliv jiného, co se dá aportovat. K tomu aby ji aspoň tři sta třiatřicetkrát denně pohladil a podrbal. K doplňování misky (i ty těstoviny jsou nakonec odpuštěny). A samozřejmě je páníček prioritně určen k vycházkám. Zdá se, že pohyb jako takový je samotným smyslem žití slečny Daisy. (Ne nadarmo při pohledu na její čistou radost z běhu řekl s nadsázkou můj táta: "Je to krásný pes, ale proč ho museli křížit zrovna s antilopou?")

Dále je v jejích snech přítomná babička s kapsou plnou piškotů a děda se sáčkem pamlsků. Miska plná tvarohu, který je stále čerstvý a nikdy neubývá. Deset až dvacet srnek na poli či louce, určených k prohnání a tři až čtyři zajíci, ke stejnému účelu. Takových pět šest návštěv denně, které lze krásně vítat, zašpinit jim oblečení a olíznout nos nebo jinou část obličeje. A nesmí scházet ani mělký rybník, ve kterém se dá tak krásně brodit vodou.

Byli jsme se dnes projít na louce. Daisy zahlídla v dálce několik srn a okamžitě za nimi vyrazila. Když jsem ji přivolal zpátky, sedla si přede mě s vyplazeným jazykem a udělala vyčítavě fft. Přeloženo z psí řeči do češtiny: "Panebože srnčí, copak to nechápeš?" Potom ji pohladím a pochválím, udělá fft fft, což znamená: "Jdu se tam ještě mrknout, kdyby náhodou. Ale jestli mi to zase pokazíš, tak si je budeš příště chytat sám!"

Doma jsem si potom sednul k počítači. Posadila se vedle židle a položila si hlavu na moje stehno. Za chvilku se zvedla, na klín mi dala přední ťapky a hlavu si položila na klávesnici, aby si mohla přečíst, co jsem zatím napsal. Sama nechala na monitoru tento vzkaz: KLBHGJK. Z psího těsnopisu překládám: "Zatím dobrý, vypadá to, žes začal chápat o čem je život. Ale stejně si myslím, že při házení hračky je víc srandy." Pak sleze dolů a udělá ffft, což znamená: "Tak piš dál, já si zatím trochu odpočnu. Ale užili jsme dneska legrace, co?" Obejde celou místnost a za minutu začne z nedovřené skříně tahat deku. Tu si rozprostře na podlaze, párkrát se zatočí a lehne si. Za chviličku si zhluboka oddychne ("To je ale dřina.") a zavře oči.

Dívám se na spící Daisy a přeju jí i sám sobě, aby se její sny co nejvíc blížily k realitě. Její sny, které neobsahují vodítko, motající pod nohy, které neobsahují ani slovo "pelíšek", jež se stalo jedním z nejhroznějších. Její sny, kde nejezdí auta a nikdo nevystřeluje ve tmě rachejtle, kde není místo pro otírání ťapek a jejich mytí, kde nikdy neexistuje prázdná miska a kde páníček nikdy neodchází z domu sám. Vždyť nakonec i já mám svoje sny, neobsahující slova a činnosti jako "mytí nádobí" nebo "oprava už-zase-kapajícího-kohoutku". Ale je tam dost místa pro krásného psa jménem Daisy.

(Pozn. redakce - fejeton vyšel v lednovém čísle Polického měsíčníku.)