Stanislav G. Pitaš: "Je důležité nezapomínat..."
Je pátek 17. listopadu 1989 a počasí nic moc. Asi 15 tisíc studentů se sešlo na pokojném shromáždění u Patologického ústavu v Praze, aby si připomněli smrt Jana Opletala, studenta, který se stal obětí nacismu. Vzpomínková slavnost byla schválená a univerzitní výbor SSM sestavil seznam řečníků. Žádost studentů, aby po slavnosti mohli vyrazit do Opletalovy ulice u Václavského náměstí, úřady nepovolily.
Byla dohodnuta jiná varianta. Studenti měli jít na hřbitov Slavín na Vyšehradě, kde měli vzdát čest památce českého básníka z 19. století, K. H. Máchy. Zde měli studenti zapálit svíce, položit věnce a zazpívat státní hymnu, a pak se měl průvod v tichosti rozejít. Všechno také tak proběhlo – až na tu poslední větu. Několik tisíc studentů, kteří najednou pocítili svou sílu, se vydalo na Václavské náměstí (potud V. Havel).
Co se dělo potom všichni víme. Každopádně se nikdo s nikým předem nedomlouval o předání moci. Tomu, komu ležel komunistický režim v žaludku a nějakým způsobem se podílel na jeho konci, už v roce 1987 bylo jasné, že komunisti melou z posledního. Desátého prosince je den lidských práv a právě na tento den v roce 1987 byla nezávislými občanskými iniciativami svolána demonstrace za lidské práva na Staroměstské náměstí. Až rok poté byla tato demonstrace státními orgány povolena. Toto shromáždění se uskutečnilo na Škroupově náměstí a pokládá se za důležitý mezník v dějinách, jako začátek konce KSČ. Ale pro mne a všechny ostatní, kteří jsme byli již rok předtím na Staroměstském náměstí, bylo jasné, že komunistům zvonila hrana již v roce 1987.
Já sám jsem se listopadových událostí nijak nezúčastnil, protože jsem byl v kriminále v Ostrově nad Ohří. Co nejdále od domova, neboť mi umírala matka. To komunisti uměli dokonale. Psychicky terorizovat i nevinné. V Ostrově jsem si kroutil trest za to, že jsem napsal stížnost na npor. StB Raušera. Tuto stížnost jsem poslal na Ministerstvo vnitra, do Rudého práva a Našeho času. Uvedl jsem v ní kromě jiného, že "mě uráží, když npor. Raušer vede výslech ve špinavých tesilkách a smrdí mu z huby. A vůbec, že příslušníci Veřejné bezpečnosti jsou banda neschopných vagabundů, kteří mě nejsou schopni zadržet, když chci jet do Prahy na demonstraci". Možná si někteří ze spoluobčanů ještě vzpomenou, co se od Broumova až po Náchod odehrávalo 10. prosince 1987. Desítky příslušníků VB a StB naháněly jednoho člověka. Marně. Možná si i někteří z vás vzpomenou, co za neschopné kreatury sloužilo u VB, takže výsledek nemůže překvapit.
Jak jsem výše uvedl, já jsem klíči nezvonil, neboť jsem žádné neměl. Ale protože jsem se považoval za nespravedlivě odsouzeného, tak jsem se samozřejmě přidal ke generální stávce, která byla tuším 27. listopadu. Upozornil jsem na toto mé rozhodnutí ředitele věznice a skutečně jsem ve 12 hodin vypnul lis. Okamžitě jsem byl zavřen do díry. To je vězení ve vězení.
Prezident Husák musel všechny politické vězně omilostnit a propustit z vězení. Já jsem šel domů myslím 1. prosince 1989, ale s mámou jsem se již nestihl rozloučit. Takový je prostě život. A mně bylo jasné, že když budu močit proti větru, tak musím počítat s tím nejhorším.
Dneska, po pětadvaceti letech, je všechno jinak. Mnoho lidí je zatrpklých a zklamaných. Z politiky, mezilidských vztahů, ze života vůbec. I mně se mnoho věcí nelíbí. Jsem přímo znechucen z jednání některých politiků, kteří by svým mafiánským chováním předčili kdejakého kmotra.
Obzvlášť jsem zdrcen pravicí, která svých chováním vyhrála levici volby. Nedávno byly volby a politici napříč politickými stranami brečí, jaká byla malá volební účast. Hledají příčinu všude možně, jenom ne u sebe. Já říkám. Je úplně jedno jestli budou volby třeba v týdnu. Pokud se představitelé – zákonodárci budou chovat jako hovada, budou krást a myslet jenom na to, aby měli plné koryto, tak se volební účast nezvedne.
Ale přesto všechno je důležité nezapomínat. Vzpomenout si a připomenout ten marast, který zde do listopadu 1989 byl. Může se nám zdát, že lidé už nejsou lidé, ale kreatury, které se snaží neustále někoho okrást. Není tomu tak. Znám mnoho, opravdu mnoho lidí, kteří jsou stále slušní. Ten, kdo byl dříve slušný, je slušný i teď. Ten, kdo byl dříve estébák, nebo komunistický funkcionář, tak je padouch i dneska.
Hlavně mladí lidé jsou skvělí. Touží po vzdělání a chtějí pomáhat druhým. Chovejme se slušně i my, i když se zdá, že kolem je to samý grázl. Dejte jasně najevo těmto hajzlům, co si o nich myslíte a přestaňte se s nimi stýkat. Slušných lidí je většina, ale bohužel mlčí. Já jsem sice klíči nezvonil, ale kdybych měl tu možnost, tak bych byl v první řadě. Nestyďte se za to, že jste byli v listopadu 1989 na náměstích a věřili jste v lepší budoucnost. Vždyť takhle dobře jsme se nikdy neměli a to je zásluhou vás všech.
Naše děti vyrůstají v úplně jiné zemi. Nevidí své rodiče spát několik dní na chodníku jenom proto, aby sehnali třeba ledničku či barevný televizor. Mimochodem za tyto spotřebiče, pokud je sehnali, dali několikaměsíční plat.
Pro mne osobně byla vždy nejdůležitější svoboda, a ať si každý říká co chce, tak tu mám. A je na každém z nás, jak s ní naložíme.
S přáním všeho dobrého Stanislav G. Pitaš.
Foto archiv autora - takové a podobné letáčky se vždy vylepovaly po městech na podporu stíhaných či odsouzených lidí.