Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Lidé
  • Názory
  • Stopařův průvodce Evropou XXI. století
banner

Stopařův průvodce Evropou XXI. století

PAVEL FRYDRYCH

Sobota, 4. ledna 2020

Stopařův průvodce Evropou XXI. století

Občas se někde dočtu, že ten, který sportovec ukončil svoji kariéru. Konec kariéry se děje buď s nějakou veřejnou oslavou, nebo bez oslavy – podle věhlasnosti končícího

A tak jsem se i já rozhodl ve svých dvaačtyřiceti letech ukončit svoji stopařskou kariéru. Bez oslav a dalších věcí – prostě jsem se na začátku srpna 2019 sbalil a vyrazil na poslední cestu stopem po Evropě.

K vysvětlení, kam a proč jsem vyjel, je potřeba se vrátit o víc jak dvacet let zpět, kdy jedna z mých prvních cesta vedla do Itálie. Postupně jsem navštívil Boloňu, Florencii a Řím. Důvod byl jediný: všechna tato města nabízejí k prohlídce minimálně tři sochy Michelangela Buonarrotiho. A za uplynulé skoro čtvrtstoletí, jsem navštívil i další města v Evropě, kde je možné něco od Michelangela vidět: Sienu, Paříž, Londýn a Milán. A tak jsem se svoji stopařskou kariéru rozhodl zakončit stylově a vydal se za jednou z Michelangelových soch, kterou jsem ještě neviděl – Madonou z Brugg.

Kolem roku 1510 ji koupil obchodník Jan van Moeskroen a v roce 1514 ji věnoval bruggskému Chrámu Panny Marie – jednalo se tak o první Michelangelovo dílo, umístěné mimo území Itálie a jediné, které se mimo Itálii dostalo za jeho života. (Socha byla v historii dvakrát uloupena: v roce 1794 francouzskými vojáky a v roce 1944 německými okupanty, ale vždy se do Brugg vrátila.)

Naposledy jsem jel stopem po Evropě před třinácti lety do Švýcarska a Francie. Od té doby se mnoho změnilo. Třeba v Praze na Zličíně jsem docela automaticky šel ke sjezdu na dálnici, který už neexistuje. Úžasná situace, kterou jsem vyřešil sednutím na MHD a odjezdem kousek za Prahu na "starou" do Berouna.

Anebo třeba taky taková maličkost, že člověk musí sledovat čísla dálnic, aby dojel tam, kam chce. V Belgii jsem ji sledoval tak dlouho, až jsme zajeli do tunelu a za ním jsem vystoupil kousek od centra Bruselu. Dálnice totiž nevedou do nekonečna a někde začínají a končí. Tahle končila před tunelem... A Brusel byl plný smradu, bezdomovců a střepů a odpadků na pěší zóně. Ale v cíli na mě čekal nejen Michelangelo, ale taky jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy navštívil. Všichni, se kterými jsem jel, a někdy byli v Bruggách, mi říkali, že je to krásné město. Musím to jen potvrdit – Bruggy jsou skutečně nádherným městem, které za návštěvu stojí. A krásnu korunuje socha Madony s dítětem, která byla snad původně určena pro Sienský dóm.

Ale vše nebylo jen zalito sluncem. Hned večer prvního dne a ráno dne druhého poslední cesty jsem na velkém odpočívadle u Mannheimu zmokl. A při cestě zpět u Antverp taky. Navíc jsem byl na úplně blbým místě, odkud snad 90% aut jelo do Holandska a já dvě hodiny tvrdohlavě trval na tom, že chci do Aachenu. Nakonec jsem se odhodlal pro Holandsko a zastavilo mi hned třetí auto, který mě vyložilo na konci asi tříkilometrového sjezdu z dálnice na okraji jakési vesnice. Kolem kdákaly slepice a kokrhal kohout. A já si uvědomil, že nejen že nevím, jak se obec jmenuje, ale vlastně ani nevím, jestli jsem ještě v Belgii, nebo už v Holandsku.

Přejezd přes Holandsko (doma jsem zjistil, že jsem byl ještě v Belgii) obstaral nejdřív rumunský řidič polského kamionu, abych pak nasedl do jiného polského kamionu, který řídil Gruzínec. Konverzace mezi námi probíhala německo-anglicko-česko-polsko-rusky (s ohledem na to, že já kromě češtiny a polštiny a on kromě ruštiny a gruzínštiny jsme dalšími jazyky mnoho nevládli). Když jsem se ho ptal, kam jede, nebyl mi schopen odpovědět, ale ukázal mi SMSku. Přečetl jsem si: Hans Adam Strasse 34. "To je ale jenom ulice," řekl jsem mu. "No, tam jedu," odpověděl mi a našel zprávu č. 2. Tam byl už i název města – něco jako Huxhaven. "A kde to je?" ptal jsem se dál. "No, tam jedu," odpověděl mi a ukázal na navigaci na palubní desce. V tuto chvíli jsem zalovil ve své bohaté znalosti ruštiny a zeptal se ho: "A kakoj balšoj górod?" Pokrčil jenom rameny a zopakoval mi, že jede podle navigace. Dodnes nevím, kam jel, ale já se s ním svedl k Dortmundu. A tam jsem zůstal viset neskutečných 17 (!!!) hodin (včetně 7 hodin spánku), aby mě vysvobodil český kamion naštěstí s českým řidičem a vysadil mě pár kilometrů před Drážďany.

Před patnácti lety vědělo 90% řidičů kamionů, kde mám vystoupit a kudy pokračovat dál. Dneska každý z nich sice ví, kam jede, ale naprosto netuší kudy, natož aby mi byli schopni poradit. Jenomže znát cíl cesty, ale moc neřešit kudy povede, bývala moje devíza a ne jejich!

Za těch skoro dva a půl tisíce kilometrů jsem potkal jen dva stopaře. Oba v Německu. Prvního u Kolína nad Rýnem (jel do Rakouska) a toho druhého u Drážďan (jel do Rumunska). I to mi stačilo k tomu, abych se u Drážďan vstříc zapadajícímu slunci začal smát a křičet: "Jacku, Jacku, vidíš to?! Ještě žijeme!!!"

A ještě poslední věc, jakési post scriptum: poslední socha Michelangela Buonarrotiho, kterou jsem ještě na vlastní oči neviděl, je v Petrohradské Ermitáži... netušíte, kudy nejlépe stopem do Ruska?

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Michaela Mašková, šéfredaktorka
Telefon: +420 734 257 512
Bára Fialová, 732 284 847, redakce
Email: redakce.nase@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)