Střepy, co prý nosí štěstí
Neděle, 1. října 2023
.jpg)
Proč by vlastně střepy měly nosit štěstí? To je otázka, kterou si ve svém fejetonu klade Pavel Frydrych.
Tohle pořekadlo zná asi každý. Střepy nosí štěstí. Když se ale nad tím zamyslím, nedokážu z těch tří slov pochopit, proč by tomu tak mělo být. Snad jedině příběh, který se odehrál někdy na přelomu středověku a novověku, by to mohl vysvětlit. Z hospody se ozval rachot padajících talířů a misek a majitel, aby si nějak omluvil svou nešikovnost anebo, aby to nemusel složitě vysvětlovat manželce, prostě řekne: „Tak, smůlu jsem si už vybral a od teď už budu mít jen štěstí.“ A protože už tenkrát existovala snaha o zestručňování, vznikla z toho výše citovaná věta. Možná pořekadlo skutečně vzniklo jako omluva vlastních hmotných ztrát. Ovšem počítá s tím, že nejen Štěstěna je vrtkavá, ale i Smůla se chová stejně.
Nejspíš jediní, kdo mají ze střepů radost, jsou archeologové.
A taky se nesmí jednat o střepy zrcadla. Proč má zrovna zrcadlo tak výsostné postavení nevím a netuším? Možná jen proto, že po rozbití už prostě neukazuje celek…
S jedním střepem mám docela zajímavou zkušenost. Bylo to v létě, šel jsem bosky po zahradě do altánu, obě ruce plné a na něco jsem šlápl. Odložit věci a zkontrolovat chodidlo mě ani nenapadlo. Jen jsem se zastavil a otřel si chodidlo o vršek nártu a pokračoval dál. Když jsem si v altánu sedl, zjistil jsem, že na nártu mám malou kapku krve. Nechal jsem ji zaschnout. Když jsem se pak o nějaké dvě hodiny později chtěl zvednout, málem jsem upadl. Myslím tím, že jsem málem fyzicky upadl. Nárt se začal zbarvovat do celkem nezdravé narudlé barvy s lehce namodralým okrajem. Druhý den se vše začalo hojit, a nakonec zůstal jen malý stroupek a následně drobná jizvička.
Pokračování příběhu přišlo poněkud neočekávaně zhruba po dvou měsících. Asi dva centimetry od místa, kde zůstala jizvička se začalo něco dít. Při bližším pohledu jsem uviděl zarudlý flíček. Pomalu se zvětšoval a jednou ve vaně rozpařená kůže praskla a vyteklo trochu hnisu. A pod ním jsem něco zahlédl. Něco, co evidentně nebyla tkáň, ale nějaká cizí hmota. Zkusil jsem ji vydolovat jako šponu nebo třísku; nejprve jehlou, pak jsem vzal do ruky pinzetu. Ven to nešlo, ale jasně jsem slyšel skřípání kovu o cosi tvrdého.
Byl podzim. Protože jsem přes bolavý nárt nemohl natáhnout boty, přišly na řadu letní sandálky. Aspoň na cestu na chirurgii.
Na otázku, co mě trápí, jsem ve zkratce vypověděl příběh ze zahrady. Pak se doktor sklonil nad mojí nohou, píchl injekci a začal dolovat to, co jsem já už zahlédl, ale vytáhnout nedokázal. On to za pomoci skalpelu a pinzety za chvíli zvládl. Byl to skleněný střep, veliký zhruba jeden krát jeden a půl centimetru. Jak jsem si chodidlem dokázal voperovat takový kus skla pod kůži na nártu druhé nohy, je pro mě záhadou. A asi i pro pana doktora Kanzouriho.
„Měl jste tam pořádný střep,“ řekl a ukázal mi pinzetu, která svírala inkriminovaný kousek skla.
„Chcete si ho nechat?“
„Vyhoďte to do tříděného odpadu,“ odpověděl jsem. Možná trochu zbrkle. Mohl to být můj první kousek ve sbírce kuriozit.
Se zavázanou nohou jsem odcházel domů. Po pár desítkách metrů jsem přestal cítit bolest v nártu. Dodnes mám na nártu dvě malé jizvičky, zhruba centimetr a půl od sebe.
Nechci tvrdit, že střepy nenosí štěstí. Tohle pořekadlo bych nerad urazil nějakým příkrým odsudkem. Přece jenom jsem trochu pověrčivý a občas mi z ruky nějaká sklenička vypadne. Ale troufnu si říct, že ne všechny střepy jsou nositeli štěstí. Ten, co se zabydlel na pár týdnů pod mou kůží na noze štěstí určitě nepřinesl. I když… jde vlastně jen o úhel pohledu. Být to střep kamenný, zanítil by se mi celý nárt a následně bych skončil na pár dní v nemocnici s otravou krve.
Anebo jinak: byl to střípek zrcadla. A je vyřešeno.
Vlastně se mi po tomhle vysvětlení docela ulevilo. Není potřeba nijak korigovat pořekadla a stále platí, že střepy nosí štěstí.
