Studenti broumovského gymnázia nahrazují částečně některým dětem na základním stupni Masarykovy základní školy rodinu tím, že za nimi pravidelně docházejí
Čtvrtek, 17. ledna 2013
Studenti ze septimy a 3.A broumovského gymnázia částečně nahrazují dětem na prvním stupni Masarykovy základní školy rodiče. Tím, že jim chodí do školy pravidelně pomáhat s domácími úkoly, nebo jen tak si s nimi hrát či povídat. Studenti tak nejen lépe chápou tyto děti, které většinou pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí, ale projevují jim pro ně tolik potřebný zájem.
Zjišťují také, jaké to je učit, uplatňují vlastní kreativitu, když pro své malé kamarády, kterými se jim děti velmi rychle stanou, vymýšlejí, čím je zaujmout. Pokud si třeba pohrávají s myšlenkou na práci s dětmi jako svou budoucí profesi, jako třeba Mirka Josefusová: „Říkala jsem si, že by bylo dobré si zkusit práci s dětmi, abychom vůbec zjistili, jestli nás to bude bavit.“
Studenti z broumovského gymnázia.
Objevují například, jak tyto děti, které dokonce mnohdy nemají vlastní rodinu, jako třeba děti z broumovského Dětského domova, jsou šťastné a vděčné za každý zájem. Třeba jen za to, že s nimi někdo hovoří nebo dokonce jen tak při nich sedí a pozoruje je, když si malují nebo píši úkol. „Byla to pro mne výzva,“ říká Petra Soukupová, další ze studentek, která sem jednou týdně za dětmi chodí, „protože mne práce s dětmi baví, i když nevím, jestli bych se tomu chtěla profesně věnovat. Ale může se naskytnout nějaká příležitost a zkušenost se může hodit.“
Student 3.A Ondřej Rozum, který vystupuje na koncertech místní ZUŠ a připravuje se na konzervatoř a na vysokou školu, přiblížil, jak jejich „doučování“ probíhá. Přicházejí jednou týdně na přibližně hodinu, a jsou zde 3 studenti na 6 nebo 7 dětí. Učitelka jim poví, co by měli s dětmi procvičit, jaký mají úkol a ostatní je na nich. Většinou ještě zbude nějaký čas a ten je na jejich uvážení.
Ředitelka Masarykovy základní školy Vlasta Šrotová.
Podle slov ředitelky Masarykovy základní školy Vlasty Šrotové všichni tuto spolupráci s gymnáziem vítají. Vymyslely ji zástupkyně ředitelky Masarykovy ZŠ Renata Veselá a učitelka broumovského gymnázia Šárka Rambousková. Motivem bylo zprostředkovat studentům gymnázia představu o učitelství, získat zkušenost s prací s dětmi, poznat prostředí, v němž takové děti žijí, a zároveň pomoci těmto dětem s přípravou na vyučování. A výsledkem třeba letos je, že si někteří studenti berou své malé kamarády do rodiny. Zjistili, že jsou jako ostatní, mnohdy citlivější, a prahnou po tom, co jim oni, studenti, rádi věnují. Pozornost a zájem.
Po prvním velmi úspěšném průběhu této spolupráce loni se ji podařilo letos začlenit do projektu na Masarykově základní škole a vytvořit tak pro ni důstojnější rámec a lepší zázemí. Už loni dávalo ředitelství základní školy studentům certifikáty potvrzující, že pracovali s dětmi v rámci dobrovolnické práce. Dokládá to jednak určitou jejich praxi v pedagogické práci k přihlášce třeba na pedagogické fakulty, ale všeobecně slouží jako důkaz o ochotě udělat něco navíc. Což se třeba v cizině výrazně zohledňuje. Protože, jak říká ředitelka Šrotová: „Co mi bude platné, když mám zaměstnance s kdovíjakou kvalifikací, ale ve skutečnosti je neochotný, líný, nesamostatný.“
Učitelka broumovského gymnázia Šárka Rambousková.
Jedna z autorek myšlenky, učitelka broumovského gymnázia Šárka Rambousková, nám k projektu řekla: “Chtěla jsem studentům ukázat, že kantořina je velká práce, že nestačí jen sedět za katedrou a diktovat…Je totiž potřeba zaujmout, zabavit, neotrávit a přitom ještě něco naučit. A tak si někteří budoucí adepti učitelství věc včas rozmyslí a vydají se třeba jinou cestou, čímž ušetří nervy sobě i svým budoucím svěřencům.
Paradoxně převážil při realizaci jiný smysl – pomoci dětem, co to nemají úplně jednoduché, se vzděláním, s přípravou do školy, se zapojením do společnosti.
Vzdělání je totiž jediný efektivní způsob, jak dlouhodobě řešit sociální problémy. Jen vzdělaný a zdravě sebevědomý člověk se orientuje ve světě, umí si poradit, méně propadá závislostem a populismu. Bohužel ve společnosti, kde má vzdělání obecně i učitelské povolání nízkou prestiž, se jedná o velmi obtížný, místy neřešitelný rébus. Navzdory všemu se zdá, že náš projekt měl a má smysl.
Moji studenti se projektu účastní dobrovolně. Každý do toho šel s jinými představami a své postoje pak musí ve světle reality korigovat a revidovat, ale tah na branku neztrácí. Práce s dětmi je obohacuje v mnoha směrech – nejen z hlediska budoucí profese.
Mám z nich velkou radost – a tomu se říká pedagogický optimismus.“
