Svatý Kryštof a navigace GPS
Fascinovaně sleduji technický vývoj a pokrok naší společnosti. Můžu si vedle sebe seřadit stroje od těch poháněných párou po rakety létající k Měsíci a moduly nakonec na povrchu Zemského satelitu přistávající i s lidskou posádkou. Tady se dokonce i nabízí prostor pro národní hrdost: posledním (zatím) člověkem na Měsíci byl Eugene Andrew Cernan, po prarodičích potomek slovenských a českých emigrantů. "Gene" Cernan přistál na Měsíci 11. prosince 1972 jako jedenáctý z dvanácti lidí, kteří se po Měsíci prošli.
Moje cesty jsou přízemnější – spokojuji se s Evropou a v poslední době, když jsem si uvědomil, že znám lépe Bernské Alpy nebo Kodaň než Krkonoše či Jindřichův Hradec, vedou mé cesty stále častěji po České republice. Kupodivu cesty po ČR sebou přinášejí víc komplikací, než cestování po Evropě. Mimo republiku jsem většinou vyrážel stopem s batohem na zádech, s hrubou představou kudy a kam jedu a s jistotou, že když tam nedojedu dnes, tak zítra je taky den. Přespával jsem pod širákem a neřešil ubytování, myl se v řekách a potocích, vařil si instantní polévky...
Dnes mám přítelkyni, psa a auto a tak je potřeba mít jasný cíl cesty, přijet tam včas a ubytovat se, omýt se ve sprše, spát na ubytovně nebo penzionu a stravovat se důstojněji. A taky moje záda už protestují proti spánku ve spacáku na karimatce. Takže cesty je potřeba plánovat. Na google či seznamu si najít přesnou trasu, nezabloudit ve městě a zaparkovat, nejlépe přesně, před místem ubytování. Cesta vyznačená na mapě vždy vypadá snadně – tady přece nemůžeme zabloudit – ale realita bývá často jiná.
Takže nakonec k cestovatelským potřebám přibyla i GPS navigace. Co by za ní dal Marco Polo při své cestě do Číny, kdyby si před odchodem z Benátek zadal jako výchozí bod svůj dům a jako cíl ostrov Cipango. Jaký trumf by měl v ruce admirál moře-oceánu Kryštof Kolumbus, kdyby mohl nespokojeným námořníkům na Santa Marii ukázat, že podle google dopluje západním směrem za deset týdnů k ostrovu Guanahaní a nikdy by si nemyslel, že je v Indii. Sice by naši kulturu ochudil o indiány, ale věděl by, na čem je. (Vždycky mi připadlo jako znamení, že svatý Kryštof je patronem poutníků – jakoby už při křtu byl Kolumbův osud předurčen.)
Cestování s GPS navigací v autě vypadá velice snadně. Poprvé jsem tohle zařízení viděl před více jak deseti lety v Dánsku, kdy mně, stopaři z Čech, jeho funkci vysvětloval dánský řidič při cestě z Koldingu do Svendborgu. Tehdejší novinka je dnes už běžnou součástí mnoha aut.
Problém nastává ve chvíli, kdy program GPS navigace neodráží realitu daného místa. Když navigace začne najednou hlásit, aby řidič zabočil do leva a na kruhovém objezdu použil třetí výjezd a pokračoval dál... jenže vlevo je v lepším případě louka a terén, se kterým by si těžko poradil i Jaroslav Kulhavý, terén, který by důstojně reprezentoval náročnost cyklistického závodu Sudety Rallye, ale kde se s autem prostě jet nedá. V tom horším případě řidiče navigace posílá vlevo, kde je lužní les a řeka. Bez neoprenu a repelentu se cesta nedoporučuje. Navigace, tento dokonalý technický pomocník člověka, totiž občas pracuje s časovým předstihem. Ví, že jednou tam dálnice nebo silnice povede, ale nepočítá s tím, že tomu tak ještě v aktuálním čase není. Neví, že stát se nedohodl s majitelem pozemku a stavba je přerušena, neví, že kdosi dálnici vytuneloval, takže i když se konečně stát s majiteli pozemků dohodne na jejich odkupu, nejsou na stavbu peníze a už vůbec neví, že do kukuřičného pole se zajíždí jen velice špatně a hrozně nerado. A vůbec ho nenapadne, že existuje zemědělec, který by neměl radost z auta zaparkovaného uprostřed pole. Stačí všechny ty kruhy v obilí vytvořené údajnými mimozemšťany, kteří si zásadně vybírají takováto místa a ani je nenapadne přistát na posečené louce nebo poušti o vodních plochách ani nemluvě.
Začínám být přesvědčen o tom, že s GPS navigací je lehčí zabloudit, než bez ní. A tak jsem si radši koupil autoatlas ČR a dávám přednost mapě zakreslené na papíře. Ta má ovšem taky jeden problém: v ní zase nejsou zakresleny nové cesty a dálnice. V současné době hledám jakýsi průměr mezi těmito dvěma extrémy: napůl tištěnou mapu a napůl elektronickou. Chci, abych se mohl spolehnout na to, že silnice zakreslená skutečně existuje a chci vědět, jestli už není vybudovaná nějaká nová, která mi cestu ulehčí.
Ale protože nic takového najít nemůžu, zdá se mi, že toho chci nějak moc. A na nejbližší cestu asi vyrazím zase stopem, i přes protesty mých zad. Má to svoje kouzlo, a když mi nikdo nezastaví, můžu se projít lesem a přebrodit řeku, abych viděl, kudy jednou dálnice povede a kde se mám na třetím výjezdu dát vpravo.