Svět dálničních sítí

Ale v podstatě je síť dálnic pro stopaře nepřátelská. Stopař na kraji dálnice jen málokdy nechá v klidu projíždějící policisty. A k tomu auta kolem sviští minimálně stovkou... přesto mám dost zkušeností se stopováním na dálnicích včetně jejich přebíhání s batohem na zádech.

Díky dálnicím v České republice jsem dokonce i podpořil státní rozpočet. Sice se snažíme na občasné cesty republikou plánovat trasu po nezpoplatněných silnicích s představou, že investice do dálniční známky se nevyplatí a díky navigaci jen málokdy zabloudíme, přesto nastala situace, kdy jsme si šli dálniční známku koupit.

Mám v telefonu staženou aplikaci google map s offline mapou. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme seděli v autě a potřebovali dojet do malé obce vedle Jablunkova. Protože jsme tímto směrem jeli poprvé, a protože jsem si offline mapu nezkontroloval, teprve při cestě jsem zjistil, že mám staženou jen část České republiky a na severní Moravu – o česko-slovenském pomezí ani nemluvě – prostě nedošlo. Moje mapa končila někde před Olomoucí. A tak jsme se v Mohelnici vydali na pobočku České pošty koupit si desetidenní dálniční známku. Teprve u okýnka jsme zjistili, že si ani jeden z nás nepamatuje SPZ automobilu. A auto bylo zaparkované asi o tři stovky metrů dál. Do polední pauzy zbývalo necelých deset minut. Tak rychle jako Mohelnicí jsem už dlouho nepospíchal. Přejeli jsme autem k poště, Martina vyběhla ven, aby blokovala případné zamčení dveří a mně podala techničák. Jen jsem na něj v rychlosti mrknul a když jsem zamykal auto, podíval jsem se ještě jednou. SPZ na techničáku totiž ani v náznaku neodpovídala tomu, co si z eSPéZetky našeho auta pamatuji. Při podrobnějším zkoumání, mě zarazilo, že majitelkou auta není Martina F., ale kdosi s křestním jménem Jaroslav a příjmením od M a auto je značky Sacher. Definice "přívěs" mě utvrdila v tom, že jsme Jardovi při vrácení káry zapomněli vrátit doklady. SPZ jsem si opsal podle namontované značky na autě a naštěstí na poště ještě nezavřeli. Ale líbí se mi představa, že bych byl na cestu vybaven dálniční známkou pro káru!

Cesta po dálnici je rychlá a relativně pohodová. Tedy za předpokladu, že jedete stále po dálnici. Pokud se v nepravidelných intervalech dálnice mění tu v rychlostní silnici, tu v silnici první nebo druhé třídy, o pohodlnosti a komfortu cestování se zas tak úplně mluvit nedá.

Asi to nejkouzelnější místo na trase je u Olomouce. Dálnice D35 se tady mění v E 442, zmizí ploty kolem náhle evropské silnice, pak následuje kruhový objezd (!), za ním pokračuje E 442 dál směrem buď na Frýdek-Místek nebo Mohelnici, podle toho, kterým směrem člověk jede. A po pár kilometrech se opět mění v D35! Je naprosto úžasným výtvorem nainstalovat na severní páteřní trasu spojující Čechy a Moravu (či Moravu a Čechy) kruhový objezd, kde je potřeba přibrzdit na cca 50 km/hod a samozřejmě dát přednost těm, kteří už po kruháku krouží. Na druhou stranu: kolik států se může pyšnit tím, že by mělo na své páteřní trase spojující východ státu se západem kruhový objezd! Zdá se mi, že jsme zase v něčem na špici. A ukazujeme světu, že i nemyslitelné je možným.

A tohle není jediný unikát českých páteřních tras. Druhým unikátem je bývalá D4, přejmenovaná na rychlostní silnici R4. Při příjezdu do Prahy na dohled od vysílače Cukrák se totiž R4 mění v silnici první třídy I/4 a na jejím kraji se najednou objevují autobusové zastávky! Ty zastávky mi připadnou stejně unikátní jako kruhák u Olomouce. A já blbec měl problém se stopováním na dálnici!

PS. Vzhledem ke kvalitě našich dálnic se mi zdá, že kdosi jejich jméno pochopil doslovně, ale v trochu nešťastném čtení jako DÁL-NIC. Jen ono nic je symbolizované tu kruhovým objezdem a jinde zastávkou MHD.