Takovej ohňostroj jsem fakt ještě nikdy neviděl

Vítala mě téměř prázdná nemocnice s minimem pacientů a pouze nezbytným personálem. Bylo mi to tak nějak jedno, protože moje bolest se stala středobodem mého Světa, ba dokonce i Vesmíru. Poctivě jsem ráno co ráno zahříval v podpaží teploměr, polykal prášky, pokoušel se najíst nemocniční stravy a trpělivě odpovídal lékařům a sestřičkám, že už mi bylo i líp.

A pak skutečně začalo být líp. Bolest ustupovala. Na pokoji jsme zůstali dva. K medikaci, teploměrům, jídlu, sestřičkám a lékařům přibyly knížky a povídání si se sousedem. Až do chvíle, kdy jsme na sebe "napráskali" už skoro všechno a kdy už nezbylo nic, co bychom si chtěli ještě povědět.

Soused je většinou ten, kdo bydlí vedle. Tentokrát byl sousedem člověk ležící na vedlejším lůžku. Je zvláštní, jak dokážeme pružně pracovat s významy slov. Jít domů, znamená vrátit se tam, kde člověk žije. Ale stejně tak se vracíme "domů" i na cestách a domov supluje pokoj na ubytovně nebo v penzionu. Domov je víc místo, kde člověk spí, než aby se jednalo o místo, kde člověk žije. (A kde ho mají rádi...)

A přišel Silvestr. Večer se šel soused osprchovat. Já ležel na posteli s knihou a ozvala se první rána. A po ní další. Šel jsem k oknu a díval se ven na ohňostroj. Erupce explozí a barev. Rudá, červená, zelená, žlutá, bílá, modrá; výbuchy, prskání, práskání, rány. Soused se vrátil v okamžiku, kdy se ozvala rána poslední. Postavil se vedle mě k oknu, chvíli se díval do tmy před sebou a pak řekl: "Takovej ohňostroj jsem fakt ještě nikdy neviděl!" Za dva dny mě potom pustili domů. Ubyly teploměry a sestřičky, přibylo jídlo.

Večer pouťového víkendu jsme vyrazili s Martinou a Daisy na Vyhlídku. Podívat se na ohňostroj. Všechny potřebné růže už byly vystřeleny, langoše ochutnány, atrakce vyzkoušeny a zbýval jenom ten ohňostroj. A nechtěli jsme nechávat psa doma nebo na zahradě. Vyjít po tmě nahoru byl zážitek sám o sobě a můj ukopnutý palec by mohl vyprávět. Ale nějak jsme se tam doplácali, posadili před altán, který už byl plně obsazený a čekali. Postupně se atrakce zastavovaly, aby přišla ta minuta napjatého ticha vystřídaná prvním výstřelem rachejtle, první ránou a prvním světelným efektem, který Daisy doplnila vyděšeným štěkáním a snahou utéct co nejdál od zdroje nepochopitelného světla. Zvednul jsem se a šel s ní pryč. Ohňostroj trval docela dlouho. Slyšel jsem rány, na které útočila. Čas vymezený ohňostroji jsme trávili pochodováním po silnici. Chvíli směrem ke Žďáru, potom obrátka a zase zpátky. Vždycky jenom tak daleko, kde ještě stromy bránily světelným efektům, aby zasáhly naše zorničky. Občas zastávka, kdy jsem se pokoušel Daisy uklidnit a pohladit. Srdíčko ji vyděšeně bilo, ale jakmile byla k ohňostroji zády, zklidnila se.

A pak to přestalo. Ještě jsem nějakou dobu čekal, a až když jsem byl míjen lidmi, vracejícími se ke Žděřině, vydal jsem se opačným směrem. Martina na nás čekala u altánu. "To byl krásnej ohňostroj," řekla mi. Jenom jsem s trochu kyselým úsměvem kývnul hlavou (kývnutí bylo nejspíš ve tmě rozeznatelné, ale kyselost nikoli). A pak jsem řekl: "Takovej ohňostroj jsem fakt ještě nikdy neviděl!" Jiná věta mě ani napadnout nemohla.