Únor bílý…

"Jo, tenkrát, když jsem byl mladej, pamatuju si metrový závěje sněhu, a ne jako teď."
"Jsou věci, který bych si nikdy nedovolil, ne jako ty mladý dneska."
"Pamatujete ty houby, tenkrát... dneska by se s nima každej fotil do novin, ale tenkrát..." A na to pak přišla reakce: "A tma, chlapi, co, to tenkrát bejvala tma, ne jako dneska!"

Takže ano. Bývaly únory plné sněhu a taky bývaly únory bez sněhu plné holomrazů. Naštěstí únor 2021 byl aspoň z části bílý. Můžeme předpokládat, že aspoň z části posílil pole. A sníh v zimě sebou taky nese nějaké povinnosti. Třeba udržovat chodník před domem v takovém stavu, aby se v něm případný chodec nebrodil až po kotníky. Několikrát jsem v zimě ráno vstal a vzal do ruky lopatu na sníh nebo ruční pluh a jal se vršit kupu sněhu na zahradě a mantinely kolem chodníku. A když po několika dnech najednou přijela technika, aby odvezla všechny ty mantinely a hromady sněhu na okrajích silnic, zjistil jsem, jak neuvěřitelně široká je ulice Pod Havlatkou.

A tady někde je ono pověstné jádro pudla. Mantinely kolem silnic a chodníků a hromady tamtéž. S pečlivě vyklizenými místy, kde se krčí zaparkované automobily nejrůznějších značek a typů. Vyhrnutý chodník vypadá smysluplně – ale pouze za předpokladu, že je kudy se na něj dostat a kudy zase sejít. Pokud je chodník po celé délce ulice kopírován mantinely je poměrně složité na něj vstoupit. Přeskočit půl metru vysokou vrstvu sněhu je vzhledem ke kluzkosti podkladu výkon vyžadující: a/ dostatek odvahy; b/ mladé kosti a svaly. Další možností je postavit na vršek mantinelu a doufat, že noha se nezaboří víc jak deset centimetrů. Potom přicházejí na řadu ta nepublikovatelná slova, když noha zajede do sněhu do poloviny lýtek nebo po koleno. Při pohledu na chodník obklíčený mantinely sněhu se sám sebe ptám, jaký to má smysl?

Ale je tady ještě jedna varianta, která mě upřímně pobavila. Po nočním sněžení jsem vzal do ruky lopatu a postupně se prohrabal k chodníku před domem. O sto metrů dál to bylo: hromada vyhrnutého sněhu prostě nebyla kam dát, protože k chodníku se tulilo zaparkované auto. A tak čísi ruce kladly jednotlivé lopaty sněhu na kraj chodníku ve snaze vytvořit smysluplnou kupu. Ale protože bylo pod nulou a sníh měl svou příjemně sypkou konzistenci, tak se základna budované hromady postupně zvětšovala, až dosáhla celé šíře chodníku. S pěti centimetrovou mezerou u stěny domu. Pohled to byl skutečně jako z nějakého absurdního dramatu. Chodník byl ohraničen buď dveřmi a karoseriemi aut nebo sněhovým mantinelem a v jednom místě byl přehrazen kupou sněhu. Je hezké, že si jsme schopni uklidit před vlastním prahem – v tomto případě dokonce doslovně – ale nemělo by spíš být smyslem vlastního úklidu taky nepřekážet okolí? Ono přesunout problém na jinou adresu může z hlediska mikro-managementu vypadat jako řešení, ale problém to prostě neneguje. Napadá mě, že i tady někde je ono pověstné jádro pudla. Ale zbývá otázka: chceme ho vůbec vidět?

Jojo, únor bílý je krásný na pohled a jistě prospěšný pro sílu pole na jaře a v létě, ale sakra (zvoláno s panem Nerudou): "Kam s ním?" A nechápu, jak se se sněhem vypořádávaly naši předci – vždyť přece víme, že tenkrát bejvávaly zimy. A ta tma, co, to bejvávala v noci tma...

Poznámka k jádru pudla: za tímto slovním spojení stojí kníže evropských básníků, samotný Johann Wolfgang Goethe. Ve filozofické básni "Faust" se k doktoru Faustovi na jedné procházce připojí malý černý pudl, který se nedá odehnat. Lísá se k Faustovi a ten si ho nakonec vezme domů. Tam se pudl usadí ve studovně za kamna a postupně se zvětšuje a proměňuje do lidské podoby, až v něm Faust pozná samotného Mefistotela. V okamžiku, kdy se pudl změní v ďábla, Faust překvapeně i pobaveně řekl: "Tak tohle bylo to jádro pudla?" Pro lingvisty si ještě dovolím doslovnou citaci německého originálu: "Das also war des Pudles Kern?"

A jistě si každý dokáže představit, jaký to tenkrát byli pudli...