Věk nakupování

Samotné nakupování je velice zvláštním fenoménem naší doby. Jako by se v něm odrážela zkušenost celého lidského rodu sahající až do doby, kdy se z lovců a sběračů stali lidé zemědělci a museli si vytvářet zásoby na časy budoucí. Někdy je pohled na davy před obchody až kuriózní: na začátku července, před svátky Mistra Jana Husa a připomenutím příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje, to mnohde vypadá jako v době těsně po vypuknutí války. Lidé se uvnitř dezinfekčně anonymních krabic s jídlem strkají, předbíhají, a dokonce ani nehledají zboží v akcích, ale nakupují & nakupují. Jako kdyby v nejbližších týdnech nemělo být nic k sehnání. Jako když před víc jak třiceti lety přivezli banány a kubánské pomeranče.

Není bez zajímavosti se podívat, co a kdy se objevuje v nákupních košících. Během dopoledne bývá v obchodech větší klid, s nákupními vozíky či košíky se uvnitř pohybují převážně senioři. A skladba zboží je jiná než v odpolední špičce. Ve vozících se objevuje o mnoho víc sušenek a čokolád, pudinků a ovoce. Pravděpodobně pro vnoučata a návštěvy, když se nechce péct koláč a aby bylo "něco ke kafíčku". A pak se objevují někdy až v nečekaném množství věci akční: kila mouky, která je o dvacet nebo padesát haléřů levnější než na náměstí nebo hromady cukru, nejspíš na zavařování.

Oproti tomu odpoledne se objevuje převážně sortiment denní potřeby: chléb, rohlíky, máslo, jogurt, káva, občas vakuově zabalené párky, které sice po ohřátí na grilu zůstanou podivně bledé s ohořelými konci, ale jejich chuť aspoň trochu připomíná maso, zelenina a ke konci týdne – a za doprovodu manžela – basa piva a lahvinka vína. Sem tam nějaká ta sladkost, ale mám podezření, že spíš, než aby byla určena pro děti, je zamýšlena jako malá svačinka ke kávě na zítřek do práce.

A já občas vídám muže, neklidně postávající na parkovištích nebo sedících v otevřených dveřích aut, kteří kouří další a další cigarety a čekají, až se v jejich zorném úhlu objeví polovičky tlačící vozík s nákupem, zvící často velikosti minimálně Sněžky či některého jejího alpského kolegy. Ale doba čekání není jen tak zbůhdarma zabitá nicneděláním. Často se spolu dají do řeči dva, kteří se ani neznají, a k nim se pak přidají další do debatního kroužku. A první věty jsou poměrně snadno odhadnutelné: "No, jestli Koukal stál v brankovišti, tak už můžou pískat i to, že přejede modrou." Nebo třeba: "Viděls toho Rosickýho, jak se ukop a ještě se vztekal..."

Nakonec si sport svoje místo najde i přes nepřízeň něžnější části lidského pokolení. Během těch několika pětiminutovek před obchodem na parkovištích vyhrávají Václav Pilař, Jakub Voráček, Lucie Šafářová, Denisa Rosolová nebo Roman Kreuziger. Ti jsou potom vystřídáni informacemi o levnější mouce a jablkách "skoro zadarmo", které ovšem pro muže mají stejnou hodnotu jako fakt, že Jakub Voráček se třemi asistencemi dostal opět na první místo kanadského bodování NHL, sdělený ve slabší chvíli manželce. Ale v globálu je celkový objem informací objektivně vyvážený. A politika přijde na řadu buď po večeři doma, nebo u stolu v hospůdce. Aby objektivita byla ještě objektivnější.