Víkend

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 6. února 2022

Sdílet na:

Pravidelný blog Pavla Frydrycha vás přivede k zamyšlení, jak to vlastně s nedělním ránem máte vy.

Víkend. To je ta doba, kdy se spí déle než jiné dny, kdy se odpočívá – ať už pasivně s pivem u televize, nebo aktivně (jakkoli). A taky doba, kdy lidé vyrážejí na chaty a chalupy nebo jen tak na venkov. Fenomén chalupaření v Československu a nyní v České republice, byl rozebírán a vysvětlován z mnoha úhlů pohledů. Psychologové mluví o nutnosti změny města za venkov, sociologové na první místo kladou občasnou potřebu změny sociálního prostředí (v tomto případě charakterizovanou tím, že z „domorodce“ se po ujetí několika desítek či stovek kilometrů stává „náplava“). Historikové zase trvají na nutnosti útěku od dusivé a šedivé reality reálného socialismu kamkoli na vesnici, kde ještě zůstal duch sounáležitosti a obecné lidské slušnosti (byť člověk byl stále „náplavou“). Taky to v osmdesátých letech tak trochu patřilo k obecnému bontonu. Prostě mít možnost ve společnosti říct: „O víkendu jsem byl na chatě…“ nebo: „V pátek jedeme na chalupu…“

Možná je pravdou průnik všech zmiňovaných vysvětlení a předpokládám, že jsem toho jistě dost zapomněl napsat. A mnoho Čechů chalupaří nebo chataří dodnes. A všichni mají jedno společné (tedy kromě večerního grilování): v sobotu sečou trávu. Víkend se dnes na vesnicích pozná podle rachotu sekaček. Elektrických nebo benzínových. Sekají a hltají metry a metry čtverečné zahrad, zahrádek nebo malých luk.

Folkový písničkář Vojta „Kiďák“ Tomáško ve své písni „Toulavej“ zpívá: „Sobotní ráno mě neuvidí u cesty s klukama stát…“ Pro naši generaci je to zcela jasné a pochopitelné. Jak by mohl v sobotu ráno stát kdesi s klukama u silnice, když je potřeba v pátek vyvětrat chatu/chalupu, zapálit gril a třeba i skočit se džbánkem do hospody pro točené (ta hrůza: „Představ si, že maj jenom tři druhy piva!“) a v sobotu ráno vytáhnout sekačku na trávu. A u silnice nestojí nikdo. Éra stopařů už dávno pominula. Vidět dneska stopaře je vzácnější než narazit v lese na vlka. Fakt. Nedělám si srandu. Na vysvětlení tohoto faktu nepotřebuju knihy a statě psychologů, sociologů nebo historiků. Stačí malá logická úvaha: s narůstajícím počtem automobilů jezdících po silnicích v Evropě už nezbývá nikdo, kdo by stopoval. A taky lidi nečtou Kerouaca.

Pavel Bobek v písni „Nedělní ráno“ (vydaná 1982) je nadčasovější. Hned na začátku zpívá: „Když jsem snídal džbánek piva, // Ještě zdálo se, že divnou příchuť má,“ a protože víkendové kocoviny přežily dobu reálného socialismu, budování kapitalismu a trvale udržitelné společnosti i dobu covidovou, můžu skutečně směle tvrdit, že text je nadčasový. Píseň pokračuje zjištěním, že je lenivé nedělní ráno, a pak následuje – dnes už dávno překonané –: „Tak jsem vyšel ven a díval se, // Jak slunce nový den má ve své moci. // A pak mi vánek poslal vstříc tu vůni nedělní, // Co z horkých ploten voní…“ Co bylo možné v roce 1982 je dnes už dávno překonané. Z horkých ploten v nedělní poledne sice stále cosi voní, ale o lenivosti nedělního rána nemůže být ani řeči. Ta je překonaná. Nedělní rána jsou spíš ve znamení rychlého dotočení vlogu. („Včera jsem byla s kamarádkou na večeři a daly jsme si… ale nenatočila jsem z toho pro vás nic, protože jsem si potřebovala fakt odpočinout, protože dneska mě ještě čeká stříhání videa, a pak ho ještě musím vložit na svůj kanál a Petřík se každou chvilku probudí, tak toho využívám, abych pro vás natočila aspoň tenhle krátký pozdrav.“) Nebo ještě stihnout dát na Instagram fotky ze včerejška. A taky je potřeba dokončit sekání zahrady. Takže v lenivé nedělní ráno se vůně nedělní, co z horkých ploten voní, mísí se spalováním benzínu, vrčením motorů sekaček a tu a tam i s nezaměnitelným zvukem cirkulárky nebo motorové pily.

Sobotní ráno už nejspíš nikdy nikoho neuvidí u cesty stát a nedělní dopoledne budou víc a víc o jiných radostech, než jakou může nabídnout nějaká procházka. Trochu přemýšlím, jestli to není škoda.

Anebo mám progresivní a jistě korektní nápad: zakažme pro začátek aspoň produkci těchto dvou písní, které mohou narušit ten správný vývoj společnosti. Vyhoďme Kerouaca z knihoven, protože dnešní doba má na sobotní a nedělní časy přece úplně jiné nároky a nakonec: kdo by v 21. století jezdil stopem. A bude nám hej!