Voňavkový smog

"Co to tady smrdí?" "Psst," syknu na syna a zmáčknu mu silně ruku do své dlaně. "Mami, to bude ta paní na prvním sedadle," drtím synovi prstíky a odvádím pozornost jinam.

Nejde ani tak o neumytého, jako spíše o výrazně navoněného spolucestujícího či několik spolucestujících. Jasmín, mošus, výtažky růže, santal, levandule – škatulata, hejbejte se! Když se několik vůní smíchá dohromady, může vzniknout brutální koktejl nepříjemně útočící na čichové buňky (...a někdy i na horní patro, uíííí...).

Proč se vlastně voníme? S hygienou to má společného pramálo, od toho je koupel a čisté prádlo. Chceme působit lépe a být příjemnější svému okolí. Parfém nám může sloužit i jako vonný filtr zajišťující určitý typ maskování či ochrany před ostatními, neboť vlastní vůně je dost osobní záležitost.

Pokud nám někdo jiný voní, tak nás dotyčný přitahuje, či k němu přeneseně sdílíme sympatie. Pokud je tomu naopak, nastříkané feromony s tím rozhodně nepohnou, a to ani v koňské dávce.

Proč se ale voníme, když jsme sami? Chceme se cítit "vyvoněnější", než skutečně jsme? Nebo se nechceme čuchat, protože na sebe nemáme náladu? Tváří se to jako skutečná "otázka na kůži", odpověď ale může být jednoduchá – možná je to prostě jenom síla zvyku.

Vůně je trendy doplňkem. Když se s ní umí rozumně hospodařit, podtrhne, vyzdvihne, podrží, dochutí. Stane se báječným vánočním dárkem či vkusnou omluvou. Možná by ale stálo za to jednou za čas "vyvětrat" a vyrazit na ostro, tedy bez vůně, prostě a jednoduše každý sám za sebe...