"Všechno je jinak."

Všechno je jinak – to už není vtip, s tím je třeba počítat a na to se připravit.

Letos bylo a je všechno jinak. Zažili jsme (a ještě zažijeme) kvůli tomu věci, které nikdo nečekal ani nedokázal odhadnout. Cosi malinkého, neviditelného našim očím, ale nakažlivého smetlo naše samozřejmosti. V těle máme každý virů nepočítaně, a přece tenhle malý přistěhovalec dokázal obrátit náš svět naruby. Zarazit kde co, co se tak slibně rozvíjelo. Zastavit v běhu, co tak "frčelo". Zahnat nás do domovů, do ulit, nastolit pravidla, která se nám už zajídají.

Všechno jinak. I Velikonoce.

Co se dalo dělat? Oželeli jsme letos biblickou večeři, k níž se na Zelený čtvrtek v husitské modlitebně pravidelně scházíme po řadu let. Usedáme okolo stolu plného jídla, které symbolizuje biblické události, a čítáme texty o vysvobození – nejdřív ty o exodu starozákonního Božího lidu z egyptského otročení. Ale pak zejména ty o Ježíšovi, o jeho způsobu, který dává možnost přestat otročit čemukoli a najít to cenné, co dává životu smysl. A dává to každému, kdo po tom touží.

Oželeli jsme taky další společná shromáždění o Velkém pátku, kdy se čtou pašije či připomíná křížová cesta. Nastala Bílá sobota – taková "díra" v tkanivu velikonočního týdne. Den, kdy se jakoby nic neděje, je ticho. Možná právě tenhle den byl symbolicky nejblíž stavu, ve kterém jsme byli: zaražení, nejistí, v obavách.

Podle starodávného počítání času každý svátek začínal už v předvečer. Proto Mikuláš chodí už na Jitku, proto je Štědrý večer předzvěstí svátku Narození a Bílá sobota je předzvěstí svátku Vzkříšení. A tak se na Bílou sobotu křesťané scházejí večer, zpívají prastarý hymnus o Božím světle, do tmy rozžíhají oheň a zapalují svíce na znamení víry, že z té největší hrůzy a temnoty vzešlo světlo vzkříšení.

Oželeli jsme kdeco společného, neoželeli jsme bělosobotní oheň. Nejdřív jsme ho ohlásili hasičům a pak i založili. Spálilo se na něm kdeco, co hyzdilo park před kostelem Vzkříšení (čili Husovým sborem). Hořel dlouho. Doma jsme pak jako ostatní křesťané zapálili svíčku v okně. Měla dát těm ve tmě znamení, že víra je jako živý plamen a nespolkne ji ani tíha doby.

A ráno jsme už vyhlíželi nedělní přenos bohoslužby v televizi. Taky jsme byli v těch dnech rádi, že jakž takž zvládáme pohyb po internetu a že nám církev jeho prostřednictvím poskytovala mnohé a pestré povzbuzení do tíživé doby osamění. Bohužel tahle nabídka nemohla oslovit všechny - pro většinu ze starší generace byla nedostupná. V každé době však (dokonce i v takové, která by přerušila dodávku elektřiny a tudíž všechny technické vymoženosti) je dostupná modlitba za druhé. Alespoň tou jsme naše staroušky v domovech důchodců podporovali. Co se dá ještě udělat pro ty, kdo jsou i nadále nuceni zůstat v izolaci, aby "zůstali zdrávi"? Můžeme jim psát dopisy, telefonovat a dávat jim najevo, že patří do našeho života, že je potřebujeme. Aby "zdrávi" nezahynuli steskem.

Všechno je – a bude – jinak.

I Noc kostelů. Posunuta o týden – na pátek 12. června – otevře podle daných možností kostely těm, kdo je budou chtít navštívit "jinak". Tedy ne tak, jak je už možné při bohoslužbách, ne tak, jak je obvyklé pro turisty. Budou tam vítáni – věřící i nevěřící, domácí i zvědaví – aby se podívali, poseděli, poslechli a možná i prožili setkání s tou největší "jinakostí", kterou nazýváme Bohem. On totiž není systémem, sbírkou pravidel, příkazů a zákazů, vševidoucí policajt a soudce. Je jiný, obvyklými způsoby neviditelný, a přece dostupný. A "nakažlivý". Nepomůžou roušky ani dezinfekce. Jenže to není nákaza k nemoci a smrti, ale k radosti a k odvaze prožít život plně.

Přijďte i k nám – do kostela Vzkříšení ve Velké Vsi. Budeme tam pro vás od 18 do 22 hodin. Program ohlásíme na Infocentru, na webu města, ale i na našem (www.no-ccsh-broumov.unas.cz) a také na FB.