Výchova čtenářů v Čechách

Na venek se má bibliofilie projevuje rozsahem knihovny. Kamarádova manželka při první návštěvě u nás doma u knihovny řekla: "Taková veřejná knihovna na malým městečku." Docela mě to překvapilo, protože většinou se mě lidi ptají, jestli jsem to všechno přečetl. Odpovídám, že doma mám jenom ty knížky, co jsem ještě nečetl, přečtené pak vyhazuju oknem.

Samuelovi jsem začal večer před usnutím číst, když mu bylo půl roku. První knihu, kterou si vyslechl, byl Malý princ. Dnes pokračujeme pohádkami a povinnost čtení před usnutím přechází i na babičky, když spí u nich. Náš čtenářský kroužek se rozrostl o Martinu, která si s námi každý večer poslechne aspoň kousek pohádky. Začínáme na tom být podobně co se týká neschopnosti usnout bez pár přečtených stránek z knihy. U mě občas i pár desítek stránek. Když jsem před lety poprvé v životě četl Egypťana Sinuheta, začal jsem číst kolem desáté večer a skončil jsem kolem půl třetí odpoledne nadcházejícího dne. Potom se mi pár nocí zdálo o starém Egyptě. Solženicynovo Souostroví Gulag mi zase přineslo nehezké sny, a tak jsem četbu tohoto díla prokládal postupně Osudy dobrého vojáka Švejka, Saturninem, románem Jak jsem vyhrál válku a Třemi muži ve člunu.

I takhle vypadá schopnost psaného slova. A asi tady z něj pramení i strach. Primát patrně nejstaršího veřejného pálení knih drží starověké Řecko, ta občas vzývaná kolébka demokracie. V roce 411 př. n. l. proběhlo pálení spisů filosofa Protágory z Abdér. Zatím pravděpodobně posledním takovým skutkem bylo pálení knih tureckého spisovatele Orhana Pamuka v roce 2005 a knih o čarodějnickém učni Harry Potterovi v Polsku na jaře 2019. Mezi Protágorou a Pamukem s J. K. Rowlingovou se objevila celá řada filosofů, myslitelů, vědců a spisovatelů z nichž se mnozí dostali do učebnic historie či literatury, zatímco ti, kteří rozhodovali o postavení hranice často naštěstí končí na smetišti.

Moje knihovna se rozrůstá přímou úměrou k množství návštěv antikvariátů a její objem není nekonečný. Takže na jaře letošního roku jsme doma zjistili, že je potřeba knihovnu zvětšit. Akce probíhala celý den, od svaření kovové konstrukce, přes její natření a přivrtání na zeď. Samotné rovnání knih probíhalo až večer, když už šel Samuel spát. Ráno se potom posadil na gauč a koukal se na novou knihovnu. Během chvilky z gauče seskočil, vyběhl po schodech nahoru k sobě do pokojíku a vrátil se se dvěma knihami. "Já jdu taky číst," oznámil nám a sedl si s obrázkovou knížkou o traktorech zpátky na gauč. Po přečtení samozřejmě uložil knihy do knihovny. Kam jinam, že?

Část našeho života se odehrává mezi knihami. Mezi smyšlenými i nesmyšlenými příběhy a myslím si, že díky spoustě vyčtených informací a přečtených textů se dokážeme lépe zorientovat v dnešní době, která chrlí kvanta zpráv a zpráviček, často neodrážejících skutečnost, nebo zcela marginálních.

Samuelova slovní zásoba se rozšiřuje přímo úměrně počtu vyslechnutých – tedy i přečtených – příběhů. To společně s jeho věkem, kdy začíná mít vlastní názor, vytváří občas nesnesitelnou kombinaci. Ale i tak strašně krásnou, když větu začne slovy: "Táto, táto, poslouchej mě..."