Vyzvánění

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 16. července 2023

Sdílet na:

To není jen tak, vybrat si správné zvonění na mobil. Zvlášť když nechcete mít špatný vliv na děti.

Všimli jste si někdy vyzvánění telefonů? Já ano, poslouchám jak „řve“ telefon na moje kamarády, kolegy a kolegyně v práci, na chodce na chodnících nebo nakupující v obchodech. A občas si říkám, že výběr vyzvánění může nějak charakterizovat daného jedince. Ale to je spíš věc pro sociologicko-psychologickou studii nebo nějakou bakalářskou, diplomovou či dizertační práci. (Od okamžiku, kdy vznikla dizertační práce s názvem „Teorie lesbického tance“ se zdá, že většina podstatných témat je již vyčerpána.)

Pro mě legendárním příběhem v hlavní roli s vyzváněním telefonu byla tisková konference bývalé ministryně školství Petry Buzkové. V přímém přenosu jí začal telefon štěkat – omluvila se pak větičkou, že jí volají děti.

No, zůstanu u sebe. Dlouhá léta se mi jako vyzvánění telefonu ozýval hlas Jiřího Kodeta a jeho úžasná věta z filmu Pelíšky: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Zdá se mi to dostatečně výstižné a se sdělením souhlasím. Nicméně: často se pracovně pohybuji mezi skupinami dětí a ani doma asi není úplně vhodné, aby Samuel v pěti letech poslouchal, co že si to mají proletáři udělat. A do toho přišlo třetí číslo a druhý telefon… První volba vyzvánění pro mě byla jednoduchá: jeden ze služebních telefonů se ohlašuje písní kapely Pražský výběr Tatrman. Volba u toho druhého už byla složitější. Chtěl jsem zůstat u hudby, která se mi líbí a na druhou stranu jsem nechtěl, abych měl v telefonech přepavlíčkováno – proto jsem zavrhl Stromboli.

Jednou jsem cestou domů přemýšlel, čím nahradím proletáře ze služebního telefonu (na soukromém čísle samozřejmě zůstali – byla by škoda se jich zbavovat, když si už roky tak hezky rozumíme). A rozhodl jsem se, že zamířím do vod mimočeské rockové hudby. A jako první volba zcela samozřejmě přišla kapela Pink Floyd a The Wall. Začal jsem si broukat tu notoricky známou melodii a pak i text začátku: „We don't need no education…“ (dovolím si vložit překlad: „Nepotřebujeme žádné vzdělání…“) a docela jsem se lekl. Předpokládám, že děti umí anglicky daleko lépe než já a nabídnout jim po proletářích The Wall mi nepřišlo jako dobrý nápad.

Na řadu tedy přišla další moje oblíbená kapela a tou jsou The Doors. Opět notoricky známá píseň The End. Nejen že má zvukově trochu méně výrazný začátek, ale hned druhá myšlenka po nápadu na Doors mě přivedla k textu písně, kde zhruba uprostřed neopakovatelně Jim Morrison řve: „Father? Yes son? I want to kill you! Mother. I want to fuck you!“ (tady překlad vkládat nebudu). No, v tomhle případě mi proletáři přišli jako ta lepší varianta – nehledě na silně psychedelickou hudbu. Takže ani The Doors to nebudou.

Zkusil jsem se přesunout na jižní polokouli a doufal jsem, že mě závan exotického vzduchu nabídne to, co hledám. Jenže ani Highway to Hell australských AC/DC mi nějak nepřišlo úplně dobré pro dětská ouška.

Možná by mi mohlo pomoci rozhlasové vysílání, napadlo mě. Ovšem hráli zrovna Helenu Vondráčkovou… takže zase nic.

Chvilku jsem přemýšlel, co předcházející výběr hudby říká o mně? A už jsem zklamaně bral za kliku branky s vědomím, že dneska asi palčivý problém vyzvánění nevyřeším. To jsem ovšem netušil, že řešení je na dosah. Vyskočilo na mě z poštovní schránky v podobě letáku s Andrejem Babišem. Hned jsem si vzpomněl na slogany, které rámovaly naše silnice a dálnice: „Zažlutíme Česko!“ A bylo rozhodnuto!

V posledních dnech se z mého telefonu nejčastěji ozývá hlas Ringo Starra a sděluje mi, stejně jako okolo slyšícím: „We all live in a yellow submarine, yellow submarine, yellow submarine…“ a vždycky když telefon přijímám, mám chuť se k nim připojit.