Vzpomínka na kamarády z horolezeckého oddílu

Je těžké psát o kamarádech, se kterými jsem toho tolik prožil. Není lehké připomínat si krásné chvíle, strávené ve skalách, na lyžích nebo na horských kolech. Je nesnadné připomenout si okamžiky, kdy vysypáváme ze svých báglů cinkající „vercajk", navazujeme se na svá lana, nad hlavami se nám ohýbají mohutné borovice a ve vzduchu je cítit jaro. Vybavuji si okamžiky, kdy za mrazivého slunečného rána stěží otevíráme dveře horské chaty, zasypané nově napadaným sněhem, postupně zapínáme boty do skialpinistických lyží a za sebou zanecháváme hlubokou stopu v blyštivém čerstvě napadaném prašanu. Jdeme vstříc novým dobrodružstvím. Na to vše se nezapomíná. Takové okamžiky zůstanou natrvalo vryty v našich srdcích. Tak jen snad pár příběhů, které jsem s nimi prožil.

Jako prvního z této skvělé party jsem poznal Jirku, při svých toulkách po obchodech se sportovním zbožím, ve snaze sehnat slevu na materiál pro naše drahé koníčky. Tenkrát jsem zrovna sháněl nové skialpinistické vázání a narazil jsem ve sportovním obchodě na tohoto vlasatého, upovídaného fotbalistu. Netrvalo to dlouho a Jirka si taky sehnal „ skialpinistické nádobíčko" Poprvé jsem ho zasvětil do tajů skialpinismu na kopci Bor. Na skialpinistických lyžích jsme vystoupali až na vyhlídku pod Borem a sjeli stráněmi až do Machovské Lhoty. Tenkrát se zrodil další skialpinista. Jirka se mnou začal jezdit v zimě do Krkonoš a postupně i na naše pravidelné jarní skialpinistické zájezdy do Alp. Přes ty lyže se Jirka postupně propracoval na své první čtyřtisícovky. Vzpomínám na náš první společný zájezd do Alp, do oblasti kolem Matterhornu. Tehdy jsme se mačkali tři v malém stanu, postaveném na ledovci pod Breithornem. Druhý den jsme vystoupali na Castor a Pollux. A když jsme si na vrcholu naší první společné čtyřtisícovky podávali ruce, všiml jsem si jiskřiček štěstí v Jirkových očích.

Jirka to měl s lezením obráceně, přes velké vrcholy se propracovával na ty naše malé pískovcové věže. To pro něho znamenalo vyvinout ještě větší úsilí, ale i to se časem poddalo. Skončil úplně s fotbalem a se zarputilostí jemu vlastní s námi ještě více jezdit do skal i se svou sportovně nadanou manželkou Šárkou. Myslím, že letošní sezona, co se pískovcových výstupů týká, byla pro všechny tři kluky jedna z nejlepších. V Broumovských stěnách jsme zopakovali výstupy na Belzebuba, Trepifaixla a především se nám podařilo zopakovat výstup na Světlonoše. Krásná údolní cesta přes šest kruhů, Sen starých pánů obtížnosti VIIIA, byla pro Jirku tou nejtěžší vylezenou cestou. Podařilo se mu ji zdolat bez větších problémů. Na vrcholu byl šťastný.

Jako druhého z této trojky, jsem asi v roce 2002 poznal Oťase. Přihlásil se mi do oddílu mailem. Bylo v něm stručně napsáno, že by se chtěl naučit lézt po skalách. Z pozice předsedy oddílu a instruktora jsem se ho ujal. Nadšený jsem z toho ze začátku moc nebyl. Myslel jsem, že mě lezení s Otou bude omezovat v mé výkonnosti, ale bylo to právě naopak. Ota byl na lezení talent od přírody, záhy mu už nestačily pětky ani šestky, ale bez respektu se za mnou pouštěl do těžkých cest a velice často to skončilo pádem do lana, když nějaký chyt neudržel. To ho ale neodradilo, znovu a znovu to zkoušel, až to nakonec vylezl. Jindy si totálně "vytahal" ruce, že se už ani nedokázal odvázat z lana. Ale ze skal vždy odcházel se širokým úsměvem, pln optimismu a plánů, co si příště zase vylezeme. No, vytrénoval jsem si pěkně zdatného konkurenta. Najednou jsem tu měl plnohodnotného parťáka na laně, pro kterého jsem musel vymýšlet těžší a těžší cesty, na hranici toho, co jsem já byl schopen ještě vylézt. Myslím, že by to netrvalo dlouho a těžké cesty by mi začal "tahat" Oťas.

Jeho velkým snem bylo i spárové lezení, které má na Adršpašsku velkou tradici. Vše jsme tomu podřídili, spáry vyhledávali a lezli je. Oťas se velice rychle zlepšoval. Hroznou legraci jsme měli z toho, co vše je možné si ve spárách odřít. Poznalo se to většinou až druhý den ve sprše nebo když nás na ta místa, kam si nevidíme, upozornily naše manželky. Postupně si i Ota, po vzoru Jirky, opatřil skialpinistickou výzbroj a všichni tři jsme na skialpech projezdili celé Krkonoše a jezdili i na náročné přechody do Alp. Na ty společné zimní večery na horských chatách nikdy nezapomenu. Utahaní, ale šťastní, po celodenním nekonečném šlapání na vrchol, s nohami už vysvobozenými z neforemných skeletů, před námi na stole vytoužený zlatavý mok. U stolu zazníval smích z pocitu štěstí, vytahování se: kdo počmáral svah lepší vlnovkou nebo kdo hodil většího "tygra" do bezedného prašanu. S Otou, Jirkou ale i Milanem jsme měli ještě jednu vášeň a tou je saunování. Při sauně a následném pivu se krásně vymýšlely plány na další akce. Co kde vylezeme, který rampouch v zimě okloveme našimi ledovcovými cepíny a který žlab v Krkonoších jsme ještě nesjeli. O to smutnější je, že teď na tom bidýlku v sauně sedím sám...

Jako posledního z těchto tří kamarádů jsem poznal Milana. Do oddílu ho přitáhl Ota. Tak dlouho mu vyprávěl o krásách lezení, že Milan neodolal a přišel to taky zkusit. Poprvé přišel na naše "Poslední slanění". To jsme se nasmáli, když Milan nemohl vylézt svůj první "spárokomín". Byl třicet centimetrů nad zemí, ale bojoval s takovou vervou, jako by lezl poslední délku v bezmála dvoukilometrové stěně El Capitana v Yosemitech. Míla měl při lezení tu výhodu, že to byl hotový sportovec. Bylo to na něm taky hned vidět. Vymakané nohy z kola, svaly z posilovny a výdrž z běhání. Museli jsme dopilovat jen tu techniku lezení. S Milanem jsem se hodně domlouval na společné lezení na umělé stěně a v létě na lezení ve skalách v dopoledních hodinách. Měl svobodné povolání, mohl lézt skoro pořád a to taky dělal. Když ne se mnou, tak s Otou nebo se domluvil s Márou, a když nebyl už nikdo, tak odvezl do skal celou svou rodinu. On si vždy na lezení někoho našel. A jeho výkonnost šla rychle nahoru.

Vzpomínám na jedno krásné letní dopoledne. Bylo to ve všední den. Dali jsme si sraz na Hvězdě, mám tam takovou svoji oblíbenou skálu, jmenuje se Mušle. Vedou na ní krásné cesty, ať spárového ale i stěnového charakteru. Tam jsem Milana vzal. Krásně jsme si zalezli, pokochali se z vrcholu tou naší krásnou Broumovskou kotlinou, a když jsme stahovali lano, tak se nám, jako naschvál, ve spáře zaseklo. A to tak, že by pomohlo jen kus uříznout. Ale neměli jsme nůž. Milan pohotově navrhl, že pro něj někam skočí. Nechápal jsem, ale než jsem si sundal úvazek, byl Milan zpět i s nožem v ruce. Lano jsme uřízli (je tam dodnes) a Míla zase někam odběhl. Až cestou ze skal mi Milan vše vysvětlil. Utíkal k turistické cestě, kde i ve všední den tušil nějakého starého bezzubého turistu, který bude mít u sebe nůž na krájení svého starého chleba. Ten se také záhy objevil. Zuby měl a nůž též, a tak ho Míla přemluvil, aby mu ho na chvíli půjčil. Bylo to štěstí, jinak bychom tam to nové lano museli nechat.

Jirka, Ota a Milan byli bezvadní lidé a v oddíle nám budou moc chybět. Ota točil výborná videa a prezentace z činnosti oddílu. Míla vytvořil nové oddílové stránky, které se mu bohužel už nepodaří zprovoznit. Jirka zase zajišťoval levnější, pro oddíl tak důležitý lezecký materiál a dělal i krásnou fotodokumentaci našich výstupů.

Vzpomínejme na ně jako na tři skvělé a veselé kamarády, kteří milovali především své rodiny. Okouzlily je i hory a skály a šli za dalším splněním svých tajných snů.

S Milanem, Otou a Jirkou jsme se rozloučili v pátek 25. září 2015 v Broumově a Polici nad Metují.