Vzpomínka na malého velkého muže

Osud daný shodným rokem narození a blízkostí rodišť svedl Kostelečáka Otteho a Hronováka Švorčíka dohromady již za studentských let na náchodském gymnáziu, kde se díky spřízněným povahám a společnému zájmu o umění spřátelili. V dospělém věku se pak jejich života běhy opět protnuly právě v našem městě. Pan Otte přišel do Broumova roku 1963 a v témže roce se zde po studiích a vojně začal objevovat i Ivo Švorčík, který však toliko dojížděl z Hronova, když se mu podařilo získat alespoň částečný úvazek na naší lidušce. To však skýtalo jen nuznou, prachbídnou obživu a "bezprizorní" Ivo tonul v existenční tísni, ba existenciální depresi. Jakási záchrana, již mu pomohl zprostředkovat přítel Otte, přišla roku 1965 v podobě nabídky plnohodnotného zaměstnání ve vebské propagaci. To se sice zdaleka neblížilo Ivovu ideálu, ale někdejší zázračné dítě malující již v předškolním věku "skoro jako Mikoláš Aleš", svědomitý gymnaziální premiant, kterého až "v Praze na akádě profesoři a spolužáci zkazili a zničili" (cituji mínění Otteho, jehož oprávněnost částečně uznával i sám Ivo), své ideály do značné míry již pozbyl a práce ve Vebě skýtala přeci jen jakousi základní jistotu.

Ještě téhož roku se v podniku seznámil s Libuší Kmošťákovou, jíž krátce nato pojal za manželku a odvedl si ji do rodného domu v Hronově, kde brzy na to přišel na svět jejich syn a posléze dcera. Paní Líba byla dobrou volbou, vnesla do Ivova bytí jistý řád, přičemž sehrávala, myslím, podobnou roli jako paní Olga v životě Václava Havla.

Tolerancí a pochopením v kombinací s jistou přísností ho držela nad vodou a zároveň při zemi (myšleno nikoli v přízemnosti, nýbrž v praktické realitě). Rýsující se šťastnější léta však neměla dlouhého trvání, přišel osmašedesátý s invazí, během níž Ivo se svými kolegy z propagace "oblepil" celý Broumov protiokupantskými hesly, čímž si to následně u normalizátorů pěkně "polepil". Ve Vebě se mu sice podařilo přežít až do sedmasedmdesátého roku, ale sílící dusno vytvářené stran jeho osoby novými mocipány bylo již neúnosné a Ivo se raději sám poroučel. Byl tím opět dosti poznamenán. Například od té doby, měl-li se někam po Broumově vydat, preferoval vždy raději cestu postranními uličkami i za cenu zacházky. A tato vypěstovaná ostražitost a plachost ho zcela neopustila ani po roce 1989.

Zkušenosti s realitou komunistického režimu v něm vybudily lehký stihomam, nikoli však až tak neopodstatněný, přesně v duchu legendární věty: "To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou." Z opětovné životní bryndy se Iva alespoň částečně pokusil znovu vytáhnout "Otte ex machina", který ho "přikryl" na poloviční úvazek v muzeu. Počáteční dotazy bdělých a dlouhoprstých normalizačních orgánů, že "co ten Švorčík jako tam?" odrážel vrdlouhavým přesvědčováním, že Ivo je politicky už zcela neškodný. A zájem mocipánů naštěstí skutečně opadnul, ovšem jak již řečeno, přesvědčit o tomtéž i Iva bylo těžší.

Ivo byl drobného fyzického vzrůstu, což je sice pro muže trochu handicap, zato však měl velkého ducha, a to je přeci jen mnohem lepší kombinace, než pokud je tomu obráceně. V přijímání lidí za své byl zdravě opatrný, správněji bych však měl říci v přijímání mužů, protože ženy – ach, ty Ivovy ženy! - to u něj měly daleko snazší. Pokud se některé nepodařilo vzbudit jeho zájem, pak už to pro dotyčnou měl být velmi vážný signál k sebekritickému zamyšlení se nad sebou. Škoda, že se o Ivových schopnostech nedozvěděla katolická církev, byl by býval vynikajícím specializovaným zpovědníkem žen.

Byl totiž velmi senzitivní a empatický, dokázal se skvěle naladit na jejich struny, rozehrát je, a ony před ním pak otevíraly své třinácté komnaty a svěřovaly se mu s ledasčím. Koho už ale Ivo za svého jednou přijal, ten měl vystaráno, protože Ivo "své koně" dokázal případně hájit až s nekritickou vervou. Měl jsem tu čest být v jeho "stáji", ač nijak zaslouženě. Ivo vytvářel iluzi obyčejného, prostého člověka, až by mu to jeden uvěřil a získal chvílemi pocit, že se stýká a baví se sobě rovným. Nebylo tomu tak, stál intelektově o mnoho vrstev výše, což si s odstupem uvědomuji stále zřetelněji, a jsem proto rovněž stále vděčnější, že mi věnoval laskavou přízeň.

Měl úžasný přehled nejen v oborech humanitních, ale dokázal se vytasit i s překvapivě detailními vědomostmi věd exaktních. Byl skvělým a poutavým vypravěčem i řečníkem s dramatickým přednesem doprovázeným vášnivou gestikulací rukou, v exaltovaných vrcholech pak i lehkým, až jakoby smyslným funěním. Mohl by klidně z fleku přednášet někde na vysoké škole. Když spustil a byl ve formě, mohlo se to rovnou sázet a tisknout. Ivo také pedagogicky činný byl, povětšinou ale jen na "ZUŠkách" v regionu, přičemž výuka dospělejších, zájmem tudíž již vyhraněnějších posluchačů by mu určitě seděla lépe. Alespoň částečně se mu takováto příležitost nabídla na Střední škole propagační tvorby a polygrafie ve Velkém Poříčí, kde však jeho působení záhy ukončila nastupující těžká choroba. V letošním zářijovém vydání Náchodského Swingu v rozhovoru svého pedagoga vzpomenul někdejší absolvent této školy a dnes už sám činný výtvarník Marek Štim takto: "Na škole působil broumovský (sic!) akademický malíř Ivo Švorčík, který nám tehdy hodně praktického předal, především cit pro detail." Věta budiž zde důkazem Ivova sepětí s naším městem - patrně se o něm při výuce zmiňoval natolik často, že se do Štimovy paměti zapsal coby Broumovák.

Popisem všednodenních muzejních činnosti, jež jsme spolu prováděli, bych zaujal leda odborníky. Uvedu tedy v lehčím tónu, v čem byl Ivo nad to přínosem. Kupříkladu: nám zbylým dvěma broumovským zápecníkům zprostředkovával i zákulisní novinky regionálního dění v prostoru za Stěnami. Často ráno vstupoval do dveří se slovy: Nesu jobovku! Byly to mnohdy opravdu zvěsti neradostné, ovšem Ivo je dokázal rozebrat s jemu vlastním nadhledem a humorem. Vrchol těchto jeho líčení přicházel se zvoláním: Sehrajme si to, divadélko debilit! A okamžitě na dané téma a situaci zinscenoval kraťoučký, někdy i jen několikavteřinový, ale skvěle vypointovaný skeč. Ivo se "ve světě za Stěnami" občas dostal i k režimem proskribovaným tiskovinám či nahrávkám, což jsme rovněž kvitovali. Ač Hronovák, byl nám dvěma Broumovákům užitečný dokonce i při zpřesňování a ověřování šuškandových informací z broumovského kuloárního dění. Pokud byly informace nás místních nejasné a nejisté, pravil významně spiklenecky: Zavoláme detektivní kancelář Očko! Jednalo se o neformální vebskou "špionážní" síť sestávající, pokud se nepletu, výhradně a pro Iva příznačně z "agentek", Ivových někdejších spolupracovnic - ach, ty jeho ženy!

Velmi jsem želel už Ivova odchodu do důchodu pojícím se se ztrátou pravidelného kontaktu. A ve snu by mě nenapadlo, že to s ním pak vezme natolik rychlý konec a opustí nás docela. Stalo se tak už před třinácti lety, roku 2004. O Ivovi Švorčíkovi bych mohl psát ještě dlouho, ale jak tiskový prostor, tak i čtenářská pozornost jsou limitovány. Ostatně už mnohými jinými toho o něm bylo sepsáno relativně dost a i on sám byl zejména ke stáru činný jak publicisticky (zejména v někdejším okresním týdeníku Náš Čas, v němž výborně referoval i o dění v Broumově), tak i literárně, kdy v osobně laděných textech vysokých kvalit o sobě prozradil mnohé, otevřeně, bez krytí se fíkovými listy. Své ledví obnažoval na něčí vkus možná až přespříliš, ale nikdo nemohl upřít, že tak činí s vtipem (skvělou sebeironií) a že jeho texty dosahují vysokých myšlenkových i literárních kvalit, čili snoubí se v nich skvěle forma s obsahem.

A fenomén Švorčík se všemi milníky a mezníky byl pak hlavně vzorně systematicky podchycen v posmrtném souborném katalogu uspořádaném roku 2014 ředitelem náchodské okresní galerie Janem Kapustou, za kterýžto záslužný počin mu náleží velká poklona a poděkování.

Zejména pro ty, kdo Ivo Švorčíka osobně znali, závěrem připomenu, že v Kulturním a informačním středisku Hronov trvá ještě do úterý 31. října výstava, kterou ku zmíněnému výročí upořádala umělcova rodina. Fotografie Miroslava Otteho jsou z její slavnostní vernisáže, která ve foyer Sálu Josefa Čapka proběhla dne 9. října.