Zapomeňte, vzpomeňte!
Pondělí, 24. února 2020
Stojím vprostřed parkoviště a holky z kapely mě šacují. Je mrazivá půlnoc. Musím se dokonce i vyzout, ale lísteček nikde. "V prádle ho nemáš. Ty jsi ho snad sežrala, to není možný. Vyplázni jazyk!" "Tak si vzpomeň! Nebo mi alespoň přesně zopakuj, co jsi udělala..." Vzala jsem parkovací lístek a peněženku z auta, lístek vsunula do automatu a zaplatila. Potom jsem si ho vzala zpátky, zamávala s ním známému a i s peněženkou došla opět k autu. Posadila jsem se na sedačku řidiče, položila peněženku do boční kapsy. Koukla jsem na zavřenou závoru u vjezdu a vzpomněla si na parkovací lístek. Jenže v té ruce, která ho před chvílí nesla, prostě najednou nebyl.
Zapomeňte, že bychom ho byly našly. Půlnoční mystérie, totální mizérie a kapka ženské hysterie. Zavrtala jsem hlavu do skrytu kožichu a uvítala vyproštění ostrahou Žižkovské věže...
Zase ten Lidl přestavěli, hořekuju a popobíhám zmateně uličkami. Nemůžu najít olej. Je to možné? Kdo si to má znovu zapamatovat? No konečně! Cestou ke kase popadnu ještě balení Magnesie, toaletní papír, utěrky. U vykládacího pásu mě přepadne nutkání, že jsem přece jen něco zapomněla. Vyrovnávám zboží a matně vzpomínám. Ne, asi ne. Pás se rozjede a mně to konečně docvakne. Antonín! Ženu zpátky a mezi regály nedaleko oleje sedí v nákupním košíku můj rozesmátý syn a baští housku. Přihodím hned několik balení ořechů, omega-3 mastné kyseliny mám rozhodně v nedostatku...
Na internetu se dočtu, že kromě desítek podpůrných pilulek ke zlepšení paměti napomáhá rovněž více spánku, slunce, cvičení, žvýkání, sexu, čokolády a kávy. To by šlo, říkám si. To dám, zamakám na sobě a začnu hned.
S tabulkou hořké čokolády projíždím články o paměti a zjišťuju, že v tom nejsem sama. S rozmachem elektronických kalendářů, to-do listů a s dostupností služeb jako je vyhledávač Google paměť lidí slábne. Stále větším používáním těchto externích věcí se podle vědců mozek více přizpůsobuje a snaží se o efektivnější fungování, které ho stojí méně energie. Pozornost zaměřuje jinam, a proto odkládání informací mimo začíná být častější. Že by nás už vážně dostihla "demence z blahobytu"?
Odkládám vařečku a hledám telefon. Je nedělní odpoledne a já na chalupě zadělávám bublaninu, jenže zapomněla jsem recept. No nic, kousnu do třešně a půjčuju si tátův mobil. Číslo na babičku si nepamatuju, ale přístroj mě zachrání. Konečně narazím na kontakt – Babka. Skoro mi zaskočí pecka, to je drsné, říkám si, takhle si uložit tchyni. Vytáčím ale číslo a už to chrlím: "Ahoj babi, prosím tě, vzpomeneš, jestli je v bublanině hladká nebo polohrubá mouka? A kolik?" Zaslechnu silné odkašlání. "Mouka, babi, mou-ka!" opakuju pro zřetelnost. "Já slyším dobře. Tady Ing. Babka," ozve se z druhé strany drátu. Následuje velmi "moučná" omluva... Tak jaksi "nevědecky" jsem ověřila, že ani chytrý telefon nezachrání "nechytrého" uživatele.
Každopádně faktem zůstává, že informací kolem nás přibývá a je stále náročnější je přijímat, vytřídit, uložit a obnovit. Možná by opravdu nebylo na škodu, kdyby si mohl člověk hned určit, co si zapamatovat a na co zapomenout alias Cimrmanova pomněnka a zapomněnka. I když?
Užitečné by to zřejmě i bylo, ale byla by tu rozhodně menší sranda...
Foto Jan Mudra
.jpg)
