Září 1938 v Královéhradeckém kraji: Miroslava Moravcová

"Rok 1938 lze nepochybně označit za nejtragičtější, ale také nejdynamičtější období Československých dějin. Na jedné straně naděje, odvaha a nadšení se bránit, na té druhé nesmírné zklamání, hořkost a pocit zrady. Ačkoliv o okolnostech Mnichovské dohody, mobilizace a demobilizace, potažmo pohraničního opevnění, toho bylo napsáno již mnoho, ne tolik se hovoří a ví o období druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939). V té době se Československá "okleštěná" republika vzdala parlamentní demokracie a na základě vnějších, ale i vnitřních příčin, si zvolila cestu zapření první republiky," komentuje tehdejší situaci ředitel východočeské pobočky Paměti národa Tomáš Heller.

"Proto je nejen pro badatele, ale i pro zájemce o novodobou československou historii nesmírně poučné ponořit se do příběhů lidí, kteří se museli po Mnichovu vyrovnávat s národní katastrofou," myslí si Heller, podle nějž je také zajímavé sledovat problémy, které byla nucena druhorepubliková vláda řešit. "Migrace, sociální traumata, vzestup nacionalistických a xenofobních sil, ale také závist, hledání obětních beránků a politika národního sobectví ukázaly odvrácenou tvář československého demokratismu. Druhá republika vypovídá o stavu dnešní společnosti mnohem více, než jsme ochotni si přiznat," dodává.

Miroslava Moravcová

Sama pamětnice a teplická rodačka Miroslava Moravcová, jejíž vzpomínky v letošním roce natočili žáci ZŠ Teplice nad Metují v rámci projektu Příběhy našich sousedů, události roku 1938 nezažila, protože se narodila až o dvanáct let později. Studentům ale vyprávěla příběh svých prarodičů, kterým zasáhla do života zářijová všeobecná mobilizace v září 1938 a následné postoupení pohraničí Německu po podepsání Mnichovské dohody.

V roce 1938 žili prarodiče a maminka pamětnice v Horním Adršpachu. Při vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byl dědeček pamětnice, který pracoval jako státní zaměstnanec na dráze, odvelen k posádce do Jaroměře. O týden později se po podpisu Mnichovské dohody vracel s ostatními vojáky domů. Vlakem se dostal ale jen do Svatoňovic, dál nic nejelo. "Panoval zde veliký chaos, nic nefungovalo. Takže dědeček, jak byl zvyklý a znal to, byl nádražák, tak šel po trati pěšky do Horního Adršpachu. V Petříkovicích u přejezdu, v místě, kde je blízko státní hranice nyní s Polskem, tehdy s Německem, se střetl s přicházejícími vojáky, kteří zde začali obsazovat území. Dědeček byl v uniformě. Ještě pro dokreslení: on nebyl vysoký, byl poměrně malý. Takže vojáci viděli vojáka československé armády, tak se na něho vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít a začali mu nadávat. Ale protože dědeček uměl dobře německy, tak začal s nimi diskutovat, což mu zachránilo život, protože ti Němci se na chvíli zarazili – slyšeli němčinu, což neočekávali," popsala pamětnice s tím, že dědeček po tomto incidentu pokračoval dál ve své cestě po trati. Po příchodu domů ho ale čekal prázdný dům, manželka s dcerou byly pryč.

V průběhu těch dní, po podepsání Mnichovské dohody, totiž babička Miroslavy Moravcové řešila doma bez manžela velké dilema – zůstat v Adršpachu a stát se tak německou občankou, nebo se odstěhovat do vnitrozemí? "Maminka na to vždycky vzpomínala – tehdy jí bylo sedm let – velice emotivně, protože asi to opravdu byly těžké chvilky," uvedla pamětnice s tím, že se její babička nakonec rozhodla odjet do Pardubic ke své sestře. Vzala s sebou z domu všechno, co se vešlo do vagonu, sousedům věnovala domácí zvířata.

Po návratu domů se dědeček pamětnice zřejmě od sousedů dozvěděl, kde asi jeho žena s dcerou jsou, a vydal se za nimi. Znovu se setkali až za několik dní. Válečná léta prožili společně v Rosicích u Pardubic a po válce se přestěhovali do Teplic nad Metují.

Celý životní příběh Miroslavy Moravcové společně s fotografiemi najdete v archivu Paměti národa na www.pametnaroda.cz.