Zelený palec (Green Thumb)

Když se jeden "zbaví" okurek, zaplaví ho vlna paprik, rajčat, cuket... Prvotní nadšení z čerstvých domácích plodů vystřídá apatie, a po několika dnech až nechutenství. Dojdou recepty i nálada. Aj, ta zelenina, roste si bez rozmyslu. Chtělo by to po troškách a celý rok. Mrknu na chladničku a rajčata strčím k ledu. Uvidí se.

Za trest se jdu hrabat v záhonu. Za garáží se mi uleví, zjišťuju, že maliny jsem zrušila už na podzim. Zbývá tedy jen květinová okrasa. Klečím na podložce a hlína mi leze za nehty. Mlátím do toho "suchého drnu" hlava nehlava. Chtělo by to rýč, kleště a křoviňák. Rovnám si záda. Pohled na osamělou "očištěnou macešku" mě ale motivuje. Jdu do toho znovu! Po chvíli funění zpytuju s hlínou na čele svědomí: "Dobře, neplevala jsem to měsíc (možná dva, tři), jenže vůbec nepršelo. Z čeho tedy vyrostl ten mizerný plevel?" Vlítnu do záhonu a makám, až mi stehna trnou. "Sakra, tak polez ven, úúú..." vztekle do toho praštím. Motyčka mi odletí zpátky, až syknu bolestí. Teče mi červená – to bude určitě rajčatová pomsta. Pro dnešek mám vystaráno. Náplast po ruce se hodí.

V angličtině používanou frázi "have a green thumb" (mít zelený palec = být úspěšným zahrádkářem) jsem přeměnila na vlastnění červeného palce. Co to znamená, se mi ani nechce rozebírat. Myslím ale na všechny ty šikovné květinářky, ze kterých ženskost přímo sálá, i na sousedky, které se ještě v sedmdesáti ohýbají pro kvítko. Jeden by si řekl, že tady, na venkově, přece musí být pěstitel každý. Ale není tomu tak.

Mám kytky ráda, na louce a v lese. Jenže doma? Prostě taková "pokojovka" nic neřekne, klidně si beze slova o samotě po čtrnácti dnech uschne. A když ji pak po měsíci náhodou najdu, je už pozdě na nějaký "společný drink s hnojivem". Ach jo.
A řezané kytky? Nepotěší mě, ale ani já je. Druhý den mají obvykle podivně svěšenou "hlavu", potvory empatické. A i když se je snažím oblafnout a pod sprchou je třeba i přesvědčuju o své náklonnosti, obvykle jistí usmíření až cesta na kompost.

Zrovna tam jednu nesu, růži z včerejšího koncertu. Chuděra, nedožila ani večera. Pietně ji pokládám a vtom na mě nesměle mrkne drobná dýně. Zaraduju se: "Tak přece! Pojď, maličká, musíš být samostatná. Nevzdávej to se mnou, mám super kompost. Ještě to tady na venkově spolu rozjedeme!"

A co vy, jaký máte palec?

Foto Karel Kubeček