Živé ploty

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 28. ledna 2024

Sdílet na:

Fejeton Pavla Frydrycha.

Pod pojmem živý plot si představuji udržovanou řadu keřů či vyšlechtěných nižších stromů, které ohraničují nějakou část pozemku, oddělují užitnou a okrasnou část zahrady nebo lemují polní cestu.

Živý plot na naší zahradě odděloval naši zahradu od té sousedovy.

Po nastěhování jsem si pořídil pilu na zastřihávání živého plotu. Takovou s podivnými zuby, které se vrtí proti sobě a ustřihují drobné větvičky. Tím chci říct jediné: o živý plot je potřeba se starat. Jinak zplaní.

Někdy ale ani starost a péče nepomůžou. Třeba když si naše dvě psí holky Daisy a Idamé začaly hrát na to, že jsou norníky. Snažil jsem se jim vysvětlit, že irský setr nehrabe, ale zřejmě mě buď neposlouchaly nebo nepochopily, co jsem jim chtěl říct.

Živý plot byl široký asi metr.

Občas jsem kolem procházel s lopatou a zahrabával díry.

Ale evidentně jsem to celé podcenil. Díry zůstaly, koukaly z nich kořeny a přes zimu skoro polovina živého plotu vymrzla. A na jaře neobrazila. A tak jsme se s Martinou dohodli, že na jaře už nebudeme zastřihávat, ale celý živý plot vykopeme.

Změť kořenů a vzájemně propletených větví. Krumpáč, rýč, lopata, nůžky na větve a pila. Když jsem to celé likvidoval, uvědomil jsem si podobnost růstu a konce civilizace s naším živým plotem. Na začátku byla osamocená rostlinka a vedle ní pak další a další, vysazené v pečlivě vyměřené řadě. Keře začaly bobtnat. Stejně jako dávná města v Mezopotámii, Řecku, Číně nebo Peru či Mexiku. Keře rostly trochu nespoutaně, stejně jako dávná města, spojovaly se dohromady, stejně jako tzv. městské státy pohlcovaly jeden druhého. Byl to tichý a nepřetržitý boj o přežití.

Ve chvíli, kdy rostlinky dostatečně zesílily a staly se dokonce i doručovací adresou ptačích hnízd, začalo se nad tím vším smrákat. Civilizace si nevšimla vnějšího nepřítele, protože byla přesvědčena o své věčnosti. Pár suchých větví upadlo, aby byly nahrazeny novými výhonky a zdánlivě se nic nedělo.

Až do chvíle, než přišla ofenziva celkem osmi psích tlap, z toho čtyřech prioritně používaných k hrabání. Sice se objevovala zpočátku pomoc z „ciziny“ (moje cesty s lopatou), ale nebyla dostatečně vytrvalá a silná. A celé civilizace keřů se začaly hroutit, usychat a vymírat.

Všechny vykopané keře jsem odvážel na přistavený kontejner. Bez ladu a skladu se vedle sebe dostávaly větve a kmínky, které se nikdy v rámci živého plotu nemohly potkat. Šlapal jsem po nich, aby se toho vešlo víc a pak jsem si uvědomil, že tohle všechno se odveze do kompostárny, kde to rozdrtí stroje a bioodpad se využije k něčemu jinému.

Najde se nějaký Heinrich Schliemann nebo Howard Carter, aby z obrazných střepů a střípků určili aspoň odhadem, odkud se jednotlivosti rozdrcené hmoty vzaly? Najde se botanik-archeolog, jenž přesvědčivě řekne, že tohle byl původně Ligustrum vulgare? Nebo naložením do kontejneru jsem zcela zlikvidoval z paměti světa existenci našeho živého plotu?

Krumpáč, rýč, kleště na větve, lopata, pila a lidská síla. Víc toho k dokonalé likvidaci nebylo potřeba.

No nic. Teď je potřeba něco zasadit. Ligustrum vulgare to zcela jistě nebude. Zatím to vypadá na kombinaci Ribes rubrum, Ribes uva-crispa a Hibiscus syriacus. A k tomu budeme věřit, že si tentokrát Daisy a Idamé vzpomenou, že irský setr není norník. A kdyby ne, budeme asi muset v dalším kole zasadit Rosa canina a k tvarování, prostříhávání a ořezávání si navléknout brnění.