Život není takový. Je úplně jiný...

Je přímo neuvěřitelné, jak rychle ty čtyři roky utekly. Ještě nedávno jsme bloudili po chodbách gymnázia a dnes se třeseme před maturitní zkouškou. Je jedno, na které škole studujete, protože všude se najde černá ovce učitelského sboru a všude jsou učitelé, kteří budou studentům snad i trošku chybět. Ale za ta léta jsme měli možnost u svých učitelů poznat alespoň jejich profesionální tvář. Prosíme, aby byly následující řádky pochopeny s úsměvem.

První, kdo s námi měl co dělat, byl náš třídní Miroslav Mádle. Pokud nám chtěl něco sdělit, nazval nás „Děti moje takřka vlastní", a pokud to bylo jen pro něžné pohlaví, byly jsme prostě „Kopretiny". Před koncem každého testu nám řekl ta hrůzostrašná slova: „Five minutes left." (Zbývá 5 minut) My už pochopili, co znamená „Time is up." (Už je čas), ale „Mádlič" se každou chvíli ptá: „Ženský, co to provádíte?" Rozumíme tomu, že některé naše výstřelky byly nepochopitelné, ale to se dalo čekat.

Některým učitelům vyhovovalo, že je naše třída tichá a třeba pan Kulhánek se s tím vypořádal skvěle. Stačilo jen položit otázku, a pak zaznělo: „Odpověz si sám, Milane." A mohli jsme jít zase dál. Pro zklidnění nám řekl jen: „Buď v pohodě!" a naučil nás spoustu věcí. Například že nemáme věřit JPP (jedna paní povídala), a taky, že základ života je systém, se kterým nám pomáhá náš pečlivě vedený diář. A ačkoli nás velice bavil KTI (Kulhánkův test inteligence), vždy, když jsme byli tázáni: „Co budeme dělat?" odpověď byla snad na jedinou výjimku stejná: prosté „Nic!"

Některé písemky byly těžké, jiné lehké. Třeba testy, které nosil pan Lengál, byly rafinované. Jeho motto „Nepamatuj si to, ale do testu to napsat musíš," jsme si ověřovali při každém testu. To je pak lepší předstíraná rafinovanost pana Trenčanského, kterého jsme vždy odhalili. Nebo spíš jeho zpřeházené příklady v testech a tím vytvořené skupiny A a B.

Každý z učitelů se zákonitě občas přeřekne a každý se s tím vyrovnává jinak. Třeba paní Rambousková vždy dodá, že už tu dlouho nebude, protože stáří je smutné, a že už jen čeká, až začne chodit po náměstí s třídnicí na provázku a bude se ptát, kdo chybí.

Hodiny chemie byly také plné objevů. Ale co? Pan Martinec je za to přece placený, jak nás vždy upozorňoval. Vysvětlil nám, že služba je od slova sloužit, že tabuli hladíme, a to že náš čas je drahocenný, jsme pochopili vždy, když řekl: „Holoubkové, nemám čas." Když jsme nereagovali, přešel na metodu „zkouška jako řemen". To byl průšvih, protože z našich písemek mu nikdy nemohlo být do zpěvu.

Matematika byly hodiny zasvěcené bohyni Geogebře, která nás vždy rozsoudila, když jsme společně s panem Ringelem nevěděli, jak dál. Již v 1. A jsme se dozvěděli, že nula není nic, a když pan učitel nechtěl zacházet do podrobností, řekl prostě:„A tak dále na tři krále..."

Co vám odpoví pan Šleis, když se ho zeptáte, jak bylo v práci? „Napsal jsem si příklad, vypočítal jsem si ho, smazal si tabuli a šel jsem domů." Smířil se s tím, že někteří studenti jsou ve škole přítomni jen fyzicky.

Tomu, aby byli studenti i psychicky v budově gymnázia, předcházel pan Dobrovolný tím, že řekl se svým nekonečným úsměvem „Concentrez-vous." (Soustřeďte se.) Na pár minut to snad i zabralo. Na hodinách tělesné výchovy nás paní Slováková naučila, že se z předklonu zvedáme pomalu, obratel po obratli, ale pozor!, hlava jde poslední.

No a u pana Prchala si každý vždy vybaví, jak nás oslovoval: „Koťátka moje milovaná," ale když někdo neodpověděl podle jeho představ, řekl: „Já ho zabiju, já ho vyvraždím i s předkama." Při čemž jsme mohli pozorovat jeho úsměv, který někdy vyjadřuje to nejhlubší zoufalství.

Takže až se všichni budeme před maturitní zkouškou usmívat, všichni víte proč.

Foto Martin Hurdálek