Zmizelá Police

Pavel Frydrych, foto Miroslav Pichl

Sobota, 31. prosince 2022

Sdílet na:

Lehce nostalgický fejeton Pavla Frydrycha o tom, že vše plyne.

Samozřejmě, že mě k napsání tohoto fejetonu inspirovala výstava ze sbírek pana Milana Košťála v Zeleném domečku v Polici v září letošního roku. Podobně jako hodně mých vrstevníků jsem si najednou uvědomil, že v mnoha ohledech jsem i já pamětníkem. Slovy Jaromíra Nohavici: Penze je daleko, mládí v čudu… Ale o tomhle psát nechci. (Martina mi kouká přes rameno a odchází se slovy, že už je nejspíš krize středního věku tady!)

Samozřejmě že fotografie starých a krásných domů, které už neexistují, vzbuzují nostalgické vzpomínky. Záměstí bylo krásné, plné roubených a zděných staveb, křivolaké uličky – párkrát jsme si tam hráli na Rychlé šípy a Záměstí se stalo našimi Stínadly. Ale na druhou stranu – dovolil jsme si na vernisáži jednu téměř kacířskou myšlenku: „Jistě, že je to krása. Ale ruku na srdce, kdo z nás by v takové stoleté roubence chtěl dnes bydlet?“

Moje selektivní paměť mi u některých staveb nedovolila vybavit si jedinou vzpomínku.

Vzpomínka velmi intenzivní přišla večer, kdy jsem po vernisáži zamykal a scházel dolů po schodech z výstavní síně. Pumpa v ulici Pod jasany! Dole pod schody mi to nedá a vracím se zpátky, rozsvěcím a hledám ji. Je tam – sice je blbě vidět na černobílé fotografii za holými větvemi opadaných stromů, ale je tam.

Když zhasínám a už naposledy odcházím, přichází vzpomínka z nejintenzivnějších, která zatím zůstávala skrytá kdesi v zákrutech paměti. Píše se rok 2002 nebo 2003 a polická Stínadla pomalu nenávratně mizí z mapy světa. Domy podléhají hrubé síle a odhalují svoje vnitřnosti a společně s nimi se za chvíli stane minulostí i pumpa na vodu. Snažím se vybavit si v paměti obrázky staré dva tři dny, když ještě stál dům s ateliérem pana Šrůtka a pak si vzpomenu na pumpu. K tomu přichází další vzpomínka, doslova dějinná: staří Římané sypali dobyté země solí na znamení svého vítězství a také proto, aby na této zemi nebyla žádná úroda. Jdu domů, z kuchyně si beru balíček se solí, je ho asi polovina a přes náměstí, tunelem a přes mostek dojdu k pumpě. Je už docela ohnutá, poničená a nic nepřipomíná její základní smysl: dát lidem vodu a tím zdraví, pohodu, jistotu a klid. Nabírám sůl a rozhazuju ji kolem – dobytá, zraněná a vyvrácená země, která ztratila svůj původní smysl. Poraněná, poškozená a decimovaná země, kde nikdy už nebude žádná úroda. Solím zemi na znamení toho, že ztratila své původní poslání… vím, bylo to dost teatrální a přetažené až ad absurdum, ale bylo to tak. I s tím detailem, že jsem si pár dní po demolici skutečně nedokázal vybavit, jak dům s ateliérem vypadal.

Ale samozřejmě – Zmizelá Police má svoje nostalgické kouzlo. A aby se kdysi mohly postavit tyto domy, muselo ustoupit něco jiného. Jiný dům, nebo kus zahrady, lesa či louky. Aby mohlo vzniknout něco nového, musí staré ustoupit. Buď do expozic muzeí nebo do paměti, odkud to postupně vyvětrá a pak už zbývá jen věčnost. Někde tam tyto obrazy jsou: pohybující se rychlostí světla směrem pryč od nás a my je už nikdy nechytneme. A tak zůstávají pouze fotografie a obrázky. Než i ony zmizí, stejně jako zmizel kus města, stejně jako kdysi zmizel kus lesa, stejně jako kdysi bylo potřeba regulovat řeky a potoky. Jak už řekl v šerosvitu antického dávnověku Hérakleitos z Efesu: Panta rhei. Ač přímo v této podobě to nejspíš použil až Platón, odpovídá to duchu Hérakleita – ve zlomcích se zachovalo jeho „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“ z čehož Platón odvodil známé (a hlavně stoiky hojně využívané) „vše plyne“. Ale Panta rhei se dá vyložit i jako, že vše pomíjí. Kus Police pominul, stal se minulostí, aby mohla mít Police budoucnost. Nic víc bych za tím nehledal. Bez ohledu na vysypanou sůl, bez ohledu na věčnou nostalgii.

A na závěr si neodpustím jednu velmi nadsazenou poznámku, kterou jsem kdysi slyšel na přednášce o antické filozofii: „O demokracii v Řecku si můžete udělat obrázek podle toho, že lidem zakazovali se dvakrát vykoupat ve stejné řece!“

Fotografie staré pumpy Miroslava Pichla pochází ze sbírky Milana Košťála.