Při sázení stromů se ve mně probouzí vnitřní opice

Michaela Plchová

Úterý, 26. října 2021

Sdílet na:

Rádi bychom představili pozitivní příklady lidí, kteří svojí činností přetvářejí Broumovsko v lepší místo k životu. Jedním z nich je broumovský rodák, překladatel a ekologický zemědělec Jan Kozderka. Původně vystudovaný ekonom se dnes věnuje zakládání ovocných sadů a zádrži vody v krajině. V dospělosti odešel do Kanady, kde pobýval 9 let a setkal se zde s odlišným přístupem k zemědělství a krajině. Svoji zkušenost přinesl zpět do rodného kraje.

Vystudoval jsi ekonomii, jak se z tebe stal ekologický zemědělec?

V průběhu ekonomické krize 2008 jsem si uvědomil, že míra ekonomické aktivity zhruba odpovídá míře ničení přírody. Prakticky všichni žijeme na dluh, který jsme si vzali od přírody. Přemýšlel jsem, jak svoji aktivitu snížit a sázení stromů mi přišlo jako docela konstruktivní způsob.

Kdy ti došlo, že je třeba náš přístup ke krajině výrazně změnit?

Nejde mi primárně o změnu přístupu ke krajině, ale o hledání cest, jak vypěstovat co nejvíc jídla s co nejmenšími emisemi uhlíku. Les je efektivnější v přeměně slunečního světla než pole. Funguje totiž ve více vrstvách, ale většinu energie dává do celulózy. Snažím se tedy inspirovat lesem, ale uzpůsobit ho tak, aby plodil co nejvíc ovoce ve svém vrchním patře a další patra se dala využít k pěstování bobulí, bylin, popínavých a kořenových rostlin, eventuálně k pastvě. Vytváření jakési “jedlé krajiny” v praxi vypadající trochu jako džungle. Zatím jsem se ale dostal jen k sázení stromů a keřů, které rostou nejdéle a mají největší dopad na ekosystém. S dalšími patry ještě nemám zkušenosti. 

Proč sis vybral právě sázení stromů? Kolik už jsi jich vysadil?

Mám stromy rád. Při jejich sázení mám občas dojem, jako kdyby se ve mně probouzela jakási vnitřní opice, která se těší, až vyrostou. Člověk jako druh se vyvinul v symbióze se stromy, jsme na nich závislí, i když jsme na to při budování civilizace pozapomněli. Odhadem jsem vysadil 3000 ovocných stromů a 5000 lesních. Keřů pak asi 30 000.

Kde všude můžeme tvoje sady najít? Jsou i jinde než na Broumovsku?

V okolí Adršpachu, největší sad mám v Dědově. Ten nejpestřejší, i když malý, v Hejtmánkovicích. Ořešáky pěstuji u Náchoda a něco roste i u Jaroměře a Lanškrouna.

Jak dlouho trvá vysadit sad?

Různě. Lesních stromů se dají vysadit stovky za den. Pokud však dávám k ovocným stromům kůl, individuální ochranu a dělám větší díru na kořeny, mám průměr 5 stromů na hodinu. Pokud do toho počítám i stavbu plotu, trvá to ještě déle. Tak třeba sad v Dědově, který má okolo 1000 stromů, jsem vysazoval zhruba tři měsíce.

Co tě přivedlo ke kopání tůní?

Snaha o zpomalení vody v naší krajině. Jsme střecha Evropy, plně závislá na deštích. Voda, kterou zpomalíme, je voda, kterou budeme mít. Za dva roky se nám s kamarádem a partou dobrovolníků povedlo vykopat na 30 tůní. Podařilo se to i díky podpoře lidí, kteří pracují na Broumovsku na úřadech.

Co bychom podle tebe jako jednotlivci měli začít dělat, abychom zpomalili devastaci krajiny a klimatickou změnu?

Jako jednotlivci toho můžeme změnit minimálně. Dobře to bylo vidět během pandemie, kdy téměř všichni dřepěli doma a emise se snížily o směšných 7 procent. Problém není individuální, nýbrž systémový. Stroj civilizace zkrátka drtí všechno, co mu stojí v cestě. Vzhledem k tomu, že systém sám sebe dobrovolně omezovat nebude, obávám se, že jedinci nezbývá než se přizpůsobit a připravit se na dobu, kdy systém narazí a nebude moci dál. A to bude paradoxně doba, kdy bude nejvíc potřebné táhnout za jeden provaz.

Jak jsme na tom podle tebe tady na Broumovsku? 

Potkávám tady čím dál víc inspirativních lidí a z toho mám radost. 

Děkuji za rozhovor