Příběhy návratu: Celou dobu to tu leželo
Středa, 28. června 2023
.jpg)
Vylidňování regionu je tématem, které nedávno dokázalo rozvířit Broumovsko. Přestože mnoho mladých se po vysoké škole do regionu nevrací, jsou i tací, kteří se sem žít vracejí a zakládají zde rodiny. Proč nezůstali ve velkoměstě, či v zahraničí? Jaká je jejich zkušenost? A co je přitáhlo zpět? O cestě, která ji po více než deseti letech přivedla z Nového Zélandu zpět na Broumovsko, vypráví Lenka Hlaváčková z Hejtmánkovic.
Lenko, jaký je Tvůj příběh?
Pocházím z Broumovska, z Březové. Vystudovala jsem Gymnázium Broumov a vysokou školu v Liberci. Po vysoké jsem se rozhodla objevit svět. Vycestovala jsem v rámci školních víz Work and travel do USA. Tam jsem se seznámila se svým partnerem, otcem mých dětí. Trochu mi to zamíchalo kartami… Vyrazili jsme spolu do Británie a posléze v roce 2002 na Nový Zéland, který byl tehdy relativně dostupný v rámci víz. Bylo nám okolo dvaadvaceti let. Po dvou měsících jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. Podařilo se nám získat pracovní víza, práce na černo nepřipadala v úvahu. Z jednoho roku se nakonec stalo deset let. Dostali jsme zelenou kartu, čímž se nám otevřela cesta k podnikání. Okamžitě jsme začali podnikat, neboť tamní prostředí k tomu bylo velmi přívětivé. Ve chvíli, kdy jsme se uvázali k podnikání, bylo jasné, že tam budeme možná i navždy.
Vy jste tam dokonce založili rodinu.
Ano, narodily se nám tam dvě děti a postavili jsme si tam dům podle našich představ. Návrat do Česka jsme neplánovali.
Co se změnilo? Proč jste se rozhodli vrátit z prostředí, které bylo, jak říkáš, přívětivé?
Bylo to pro nás hodně přívětivé prostředí – oba jsme podnikali a žili si relativně velmi dobře. Jedním z prvních impulzů pro návrat bylo narození dětí. S tím jak rostly, jsme cítili, že to musíme rozseknout, dokud jsou malí. S dětmi nám totiž začala širší rodina vcelku chybět. Sice jsme do Česka jezdili na léto a oni za námi, ale přesto jsme je postrádali. Dosud nám rodinu nahrazovali blízcí přátelé, s nimiž jsme byli na Zélandu v úzkém kontaktu. Bylo nám však líto, že by naše děti vyrůstaly bez prarodičů. Hodně jsem přemýšlela o tom, jaké to je pro děti vyrůstat bez nich.
Druhou věcí bylo naše velké pracovní nasazení, které nám už začalo připadat neúnosné. Byli jsme na všechno sami, a abychom mohli fungovat, museli jsme si na všechno najímat lidi – na hlídání dětí, úklid domu, údržbu zahrady…
Nakonec to vyvrcholilo velkým zemětřesením, které paralyzovalo celé město. Ze dne na den se stalo městem duchů, bylo celé uzavřené, a fungovaly jen supermarkety na okrajích. My jsme podnikali ve stavebnictví a představa, že všechny budovy, na nichž můj muž pracoval, se budou dělat znova, byla psychicky dost náročná. Já jsem zároveň čekala druhé dítě a v našem domě bydlelo v rámci pomoci druhým po zemětřesení asi třicet lidí. Bylo to zkrátka velmi náročné období plné nejistoty. Dostali jsme se do obrovského stresu. Rozhodnutí vrátit se do Evropy bylo tedy východiskem z toho všeho. Samozřejmě se to chvíli vyvíjelo – ukončit podnikání a celý tamní život nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsme se oba s tou myšlenkou ztotožnili, dotáhli naše závazky, zbavili se majetku a vrátili se. Ulevilo se nám.
Takže jste se vrátili rovnou na Broumovsko?
Ne, nejprve jsme cestovali po Asii. Na Broumovsko jsme jeli, protože tu mám rodiče a potřebovali jsme někde bydlet. Každopádně jsme vůbec neměli v plánu žít na Broumovsku, představovali jsme si spíš něco na půli cesty mezi Broumovskem a Moravou, kde má rodinu můj muž. Měla jsem vizi otevřít v Hradci Králové jógové studio, které tam tehdy nebylo. Měla jsem v tom vcelku jasno, ale nepodařilo se nám najít vhodnou nemovitost a nějak jsme se nemohli smířit s představou, že budeme žít v bytě ve městě. Chyběly nám kopce. Začali jsme tedy hledat v Podkrkonoší, na Liberecku… Nikde jsme však nemohli najít nemovitost podle našich představ. Také jsme zjistili, že nemáme zase tolik peněz, jak jsme si mysleli. Děti jsme měli v Hejtmánkovicích ve školce a hledali jsme půl roku všude jinde než na Broumovsku. Už jsme si málem koupili karavan s plánem cestovat rok po Evropě a následně se vrátit zpět na Zéland. Nakonec to celé rozhodla náhoda – šla jsem vyzvednout děti do školky a paní učitelka mě upozornila na to, že se prodává vedlejší statek. Celou dobu to tu leželo. Byl to první dům, který jsme na Broumovsku viděli a také ho koupili, po dalších jsme se tu ani nekoukali. Vlastně nás přesvědčil dům a jeho obrovský potenciál, abychom to tu zkusili.
Je zdejší život oproti životu na Novém Zélandu jednodušší? Jak to vnímáš?
Myslím, že může být hodně podobný. Otázkou je, jak si ho nastavíš. My jsme si to tu nastavili jinak než tam a řekla bych, že žijeme určitě lépe a autentičtěji. Žijeme ve větším klidu a pohodě. Mohli jsme mít takový klidný život i tam, ale pokud na Zélandu nespadáš do určité sociální vrstvy, nemáš šanci poskytnout dětem kvalitní vzdělání. Ve chvíli, kdy se rozhodneš žít zcela po svém na konci světa, budeš žít v chudším regionu a tvoje děti nikdy nebudou mít šanci vystudovat dobré školy. To samé je i ve městech, děti spadají do škol podle čtvrtí, v nichž bydlí. Rozdíly jsou tam diametrální. Sociální statut se s nimi táhne od dětství, do škol nosí uniformy, podle nichž každý pozná, do jaké školy chodí, respektive v jaké čtvrti bydlí, jaká je životní úroveň jejich rodiny. Společnost je velmi kastovaná. Věděla jsem, že pokud budeme chtít dětem dopřát lepší sociální postavení, budeme muset žít stejným, náročným stylem minimálně dalších dvacet let. Bylo to neúnosné. U nás mají všichni relativně stejně stejné šance, když nepočítám extrémy. Na Zélandu je část společnosti velmi chudá, to si neumíme představit. A za zubařem se tam může cestovat i osm hodin…
Jak tedy vnímáš to, jak si zde někteří lidé na Broumovsku stěžují?
Podle mě je to nedostatek přehledu o tom, jak se žije jinde. Myslím, že lidé si žijí ve své ulitě a opakují narativy, které slyší z okolí a z rodiny. Nemají zkušenosti. Každý, kdo byl někde venku a zkusil tam žít, nebo i v nějakém větším městě, samozřejmě vidí, že se máme extrémně dobře. Musím říct, že mě vytáčí, když někdo o Broumovu mluví jako o největší díře světa. Není to pravda. Obecně je Česko skvělé místo pro život – je tady blahobyt a svoboda. Systém zde umožňuje žít relativně svobodně. To už na Zélandu, ale i jinde na Západě, v mnoha ohledech není možné. Sice všechno perfektně funguje, ale zdaleka si nemůžeš žít po svém. Tady je pořád ještě možné v rámci systému žít podle sebe, vybočit.
Je něco, na co jste tady narazili?
Dlouho jsme žili v nastavení, že když se něco řekne, tak to platí. Tady jsme narazili na to, že ústní dohody neplatí. To byl pro nás šok, slovo tady nemá žádnou váhu. Na Zélandu můžeš lidem důvěřovat. Speciálně při rekonstrukci domu jsme pochopili, že všechno musí být na papíře.
Jinak já tady vidím spoustu příležitostí. Myslím, že kdo má ambice, nápady nebo jen energii, může krásně fungovat. Nesmí tedy poslouchat křiklouny, kteří říkají „To nejde, to nepůjde“. To je taková zajetá fráze. Když jsme přijeli ze Zélandu, frčeli jsme na vlně, že všechno jde. Rozjížděla jsem v Náchodě Mlsnou farmářku a poprvé jsem uslyšela větu „Paní Hlaváčková, uvědomte si, že některé věci prostě nejdou!“ (smích). Ono to tedy nakonec jde, jen musí člověk vytrvat. A také musí začít u sebe – všechny svoje byznysy jsem rozjela s málem, nepotřebovala jsem žádné velké úvěry, zázemí nebo vybavení. Jde především o energii, která zhmotní každý projekt. Tu je potřeba do toho dát! A třeba k sobě najít nějakou podporu, od kamarádů, rodiny... To, že jsem přišla o kamarády, kteří mě podporovali, pro mě bylo těžké.
Co bys přála Broumovsku?
Broumovsku bych přála vědomé obyvatele, kteří ocení, co Broumovsko nabízí. Obecně bych si přála, aby lidé smýšleli o Broumovu pozitivně a dokázali být hrdí na to, že jsou z Broumova. Je to jejich domov a nemusejí se za něj stydět. Také, aby ho chtěli tvořit, rozvíjet a zlepšovat, i pro své potomky. I kdyby po nich zůstala třeba jen zahrada, zasazený strom nebo dobré slovo. Nelze hodnocení pořád zjednodušovat na to, že zde nejsou zubaři – to je systémový problém, s nímž se potýká celá Česká republika. Obecně tu máme všechno, co potřebujeme k životu. Komu tady něco chybí, třeba nějaká služba, může se projít po nějakém jiném městě a inspirovat se a přinést to na Broumovsko.
