Příběhy návratu: Cítili jsme, že v Brně kořeny nezapustíme
Středa, 7. června 2023
Vylidňování regionu je tématem, které nedávno dokázalo rozvířit Broumovsko. Přestože mnoho mladých se po vysoké škole do regionu nevrací, jsou i tací, kteří se sem žít vracejí a zakládají zde rodiny. Proč nezůstali ve velkoměstě, či v zahraničí? Jaká je jejich zkušenost? A co je přitáhlo zpět? Přinášíme seriál rozhovorů Příběhy návratu. Jako první o svých důvodech pro návrat hovoří Hana Colby, původem z Vižňova.
Patříš mezi lidi, kteří se na Broumovsku narodili, odešli, aby nějaký čas žili jinde a znovu se vrátili. Jaký je tvůj příběh?
Narodila jsem se ve vižňovské hájence a doteď si myslím, že je to nejkrásnější místo na Broumovsku, možná na světě. Nějaký čas jsem pak bydlela v Broumově a v Křinicích. Vystudovala jsem broumovské gymnázium a poté odešla na Fakultu sociálních studií do Brna. Studovala jsem obory humanitní environmentalistika a mezinárodní vztahy. V určitý čas jsem chtěla jet na Erasmus, jenže v té době bylo možné jet pouze do Španělska, nebo do Belgie na univerzitu v Bruselu. Nechtělo se mi studovat ve španělštině, takže moje volba byla jasná – rozhodla jsem se pro Brusel. Studovala jsem tam s lidmi z celého světa – hodně jich bylo z Afriky, Asie i Ameriky a bylo to obrovsky zajímavé. Dva týdny před tím, než jsem se měla vrátit, jsem potkala svého současného muže, který pochází z Velké Británie. Studium jsem si tedy prodloužila a začala i pracovat. Po dvou letech v Bruselu jsem se vrátila zpět do Brna. Spolu s mužem jsme žili ještě několik let v Brně a poté jsme se vrátili zpátky na Broumovsko. Skončili jsme v domě v Křinicích, kde jsem vyrostla.
Co vás přivedlo zpátky? Proč tě nezlákal život v cizí zemi, nebo ve velkoměstě jako je Brno?
Nutno říci, že Brusel není místo, které člověka chytne za srdce a chce tam žít po zbytek života. Ale je úžasný v tom, že lidé se v něm tolik střídají, že po dvou měsících se tam člověk cítí jako starousedlík. Brusel dokáže nové příchozí moc pěkně přijmout. Ale na druhou stranu vám často odcházejí ti, s nimiž jste se spřátelili. Je těžké tam zapustit kořeny a můj muž to tam neměl rád. Do Brna jsme se vrátili proto, abych mohla dokončit vysokou školu. V Brně jsme bydleli s kamarády ve sdíleném domě, pracovali jsme. Měli jsme však pocit, že jsme strašně zaseklí, že se nám nedaří zapustit kořeny. Cítili jsme, že je to přechodná stanice odpovídající věku, v kterém jsme byli. Žili jsme tam zhruba od 25 do 30 let. Chtěli jsme však založit rodinu a najít místo, kde budeme žít. A Brno tím místem zkrátka nebylo. Chtěli jsme dům a zahradu, a to je na jižní Moravě těžké najít a hodně drahé. Navíc, když pocházíte odsud, tak vás jihomoravské přízemní řadovky z nepálených cihel zkrátka nepřitahují.
Takže ani výhody velkoměsta typu – dostupnost služeb, lékařské péče, obchodů, dopravní obslužnost apod. pro vás nebyly tak důležité, abyste kvůli nim v Brně zůstali?
Vůbec! Upřímně – když žiješ ve velkoměstě, kde je spoustu kulturních akcí, stejně na ně člověk nakonec nejde, nebo si jich vybere jen pár… Ohledně dopravy – zaseknout se každé ráno v přehřáté šalině v dopravní špičce také není zážitek, o který stojíš. Všude jsme tedy tehdy jezdili na kole… Jediné, co jsme tam měli a tady v takové míře nemáme, jsou kamarádi. O ty jsme přišli. Byli to spolužáci a kamarádi ze vysoké školy a prožili jsme spolu hodně důležité roky, kdy se z puberťáka stává dospělý. Ti zůstali v Brně, šli do Prahy, nebo odešli do zahraničí. Tady se stará přátelství z období gymnázia moc neobnovují, protože drtivá většina mých spolužáků je pryč. Stejně jako moji tři sourozenci žijí jinde, takže je těžké na něco navazovat. Spíše navazujeme přátelství s novými lidmi.
Dokázala bys pojmenovat, jaké jsou klady a zápory života v regionu? Co by bylo třeba zlepšit a co je předností?
Hluboce jsem o tom přemýšlela a nechci znít programově nekriticky, ale mně tady vůbec nic nechybí. Cítím obrovskou vděčnost za všechno, co tady máme. Mám tu blízko rodiče, prarodiče, máme tady prostor, dům, zahradu. Když jdu do práce, slyším jen ptáky a v dálce traktor. Děti tu mají všechno, co potřebují – od dobré školky po babičku a dědečka. Je to zkrátka místo, kde máme kořeny a dobře se nám tu žije.
Nemyslíš si tedy, že spokojený život závisí na tom, že sem povede dálnice a budou tu další tři školy…?
Upřímně řečeno, přijde mi to trochu jako klišé.
Co by měli mladí lidé vědět, aby se sem vraceli?
Člověka většinou v přemýšlení o návratu zastaví obava, že tu nenajde práci. Například absolvent se specifickým oborem má obavu, že zde nenaplní kariéru. Může to tak být, ale neplatí to úplně. V dnešní době může spoustu profesí pracovat z domova přes internet a na pracoviště jezdit jen občas. Také můj muž takto pracuje přes internet.
I já jsem se sem vrátila díky tomu, že jsem dostala nabídku práce. Nikdy se mi tu od doby návratu nestalo, že bych práci hledala a nemohla ji najít. Spíše se mi stává, že nabídek mám několik a vybírám si mezi nimi. Takže postoj typu „já mám vysokou školu a práci tu nenajdu“ mi přijde dost předsudečný. Moje zkušenost je úplně jiná. Navíc ve velkoměstě je vysokoškoláků obrovské množství, jsou tam čerství absolventi, je tam velký tlak na pracovním trhu. Tady je oproti všem předsudkům mnohem jednodušší najít si práci.
Někdo říká, že mladí lidé by měli slyšet něco jako „Broumovsko vás potřebuje“, nebo „Broumovsko potřebuje lidi, kteří mají zkušenost, aby ji přinesli zpátky“. Já mám však pocit, že u nás to bylo obráceně – my jsme potřebovali Broumovsko, abychom mohli začít žít život, který jsme chtěli žít. Myslím, že jinde by se nám to takhle nepodařilo.
Jsi tady spokojená?
Jsem tady hodně spokojená a vůbec si nedokážu představit, že bychom byli někde jinde.
Co bys přála Broumovsku?
Broumovsku bych přála, aby tu i nadále žili lidé, kteří ho mají rádi a kteří nad ním nezlomí hůl po přečtení nějakého článku nebo žebříčku. Myslím, že to je to, co je na Broumovsku speciální – lidí, kterým záleží na místě, kde žijí, je tu opravdu hodně. Je jedno, jestli se sem přistěhují z Česka, ze zahraničí, vrátí se jako my, nebo z Broumovska nikdy neodejdou – důležité je, aby tu žili rádi.
