Příběhy návratu: Mám zde pocit domova

Michaela Mašková, foto archiv A. Přibylové

Středa, 5. července 2023

Sdílet na:

Vylidňování regionu je tématem, které nedávno dokázalo rozvířit Broumovsko. Přestože mnoho mladých se po vysoké škole do regionu nevrací, jsou i tací, kteří se sem žít vracejí a zakládají zde rodiny. Proč nezůstali ve velkoměstě, či v zahraničí? Jaká je jejich zkušenost? A co je přitáhlo zpět?  Zpěvačka Alena Přibylová studovala Technickou Univerzitu v Liberci a přes krátkou zastávku v Broumově dnes žije na statku v Otovicích, kde s manželem zakládají levandulovou farmu.

Jaký je Váš příběh?

Jsem rozená Náchoďačka, žili jsme ve Starkoči, moje máma se však brzy po rozvodu odstěhovala do Police nad Metují, kde jsem vyrůstala. Můj otec vyrůstal v Ruprechticích, i když odsud nepocházel – celá rodina byli železničáři, pocházeli od Brna a přišli sem v rámci osidlování Broumovska po válce.

Vy máte ale vztah k Broumovsku?

Ano, protože jsem vyrůstala v Polici nad Metují. Moje máma byla polická farářka církve Českobratrské husitské, ale zároveň učila v Meziměstí na zvláštní škole, a já jsem s ní každý den jezdila z Police nad Metují v pět hodin ráno autobusem do Broumova a odtud vláčkem do Meziměstí do školky. Odpoledne jsme zase jely celé kolečko zpět.

Po základní škole jsem šla na krejčovou do Červeného Kostelce. Byl to nouzový plán, abych měla více času na přípravu na konzervatoř, na kterou první talentovky nedopadly. Protože jsem tvořilka, krejčovina mě chytla, a tedy jsem u ní zůstala a zpěvu jsem se začala věnovat úplně jinak. Díky přátelům jsem mohla zkusit i jiné žánry než jenom klasiku :-) Vlastně jsem se takhle skrze hudbu potkala i s manželem.

Krejčovina mě neuvěřitelně oslovila, chtěla jsem se o tom řemesle všechno dozvědět. Po vyučení jsem pokračovala oděvní průmyslovkou v Červeném Kostelci a pět let jsem studovala fakultu textilní v Liberci. Paradoxně jsem si na studia vydělávala díky zpěvu a dalšími brigádami, protože jsem poslední ze šesti dětí a máma mě už tolik podporovat z důchodu nemohla. Během studiích jsem tedy střídala bydlení v Liberci, Hradci Králové a Praze. Po 11 letech jsem se vrátila zpátky i přesto, že už jsem se vracet nikdy nechtěla.

Plánovala jste žít jinde – v Praze, v Liberci?

Liberec mi vůbec nepřirostl k srdci, i když je to nádherné město. A jsou to také Sudety. Ale ta tíha tam snad byla ještě větší než tady. Tedy na mě to tak působilo. Pro život mě oslovoval Hradec, kde jsem asi dva roky bydlela. V Praze jsem trávila také nějaký čas. Ráda vzpomínám, jak jsem se vnutila k panu Hronovskému do Adama na praxi, abych se seznámila s klasickou pánskou krejčovinou.

Na Broumovsko jste se tedy vrátila kvůli svému současnému manželovi?

Ano, hledali jsme společně místo pro život. Chvíli jsme bydleli v Náchodě, ale Štěpán už pracoval v broumovské ZUŠ. V té době zrovna vypsali konkurz na ředitele, v němž uspěl. Nechtěli jsme stále dojíždět, tak jsme se rozhodli, že si zde najdeme pronájem. Nějaký čas jsme bydleli v Broumově v Soukenické ulici. Pro mě to bylo náročné, protože jsem ještě stále dojížděla do Liberce.

Založili jste tady rodinu?

Ano, máme s mužem tři děti. 

Jak jste doputovali na statek do Otovic?

Začali jsme shánět něco svého, první dítě už bylo na světě. Dost jsme řešili, zda zůstat před Broumovkama, nebo za Broumovkama. Chtěli jsme být částečně soběstační, neboť oba jsme to znali z dětství a chtěli jsme, aby to prožili i naše děti. Městský život je takový plochý.  Můj manžel má navíc rád chov ovcí. Pronajali jsme si pozemek v Křinicích, chtěli jsme tam později stavět. Ale nakonec jsme našli tento statek. První roky byly o sžívání se s tímto místem a o našich možnostech, co jsme schopni zvládnout.  Všichni, kdo sem přijedou, říkají, že je tu práce jak na kostele. :-) Počítáme s tím, že je to ještě pro další generaci a budou se muset snažit i naše děti. Vyrůstají tady a vytvářejí si ke statku a hospodářství vztah. Na těch dětských náturách je vidět, kdo tu asi zůstane a kdo vyletí z hnízda... Uvidíme.

Vy jste umělci-hudebníci a zároveň pěstujete levanduli, máte hospodářství… Jak to jde dohromady?

Ano, i když je manžel v ZUŠ, aktivně se věnuje muzice i jako koníčku. Mě odchovala polická a hronovská ZUŠka, dodnes téměř pořád o víkendech někde vystupujeme.

Zároveň jsme se sem nastěhovali a řekli si, že když statek, tak se vším všudy (smích)! Ovce pro mě byly hodně velká zkouška... Kdo neví, o čem chov je, tak nepochopí. Ale skloubit to s našimi dalšími aktivitami – to nešlo. Teď máme jen jalovici, drůbež a včely pro vlastní (s)potřebu, i když manžel by rád zase ovce měl. Teď se hlavně věnujeme rekonstrukci hlavního stavení a levandulovému poli.

Proč jste se rozhodli pěstovat levanduli na Broumovsku? Není tu na ni chladno?

Sledovala jsem dokument o ovcích a zjistila jsem, že nežerou levanduli. Všechno ostatní ano. Pro mě to byla spásná myšlenka. Zrodil se mi tedy v hlavě sen, že bychom ji tu mohli pěstovat. Nějakou dobu se ten plán vyvíjel. Když přišel covid a nemohli jsme vystupovat, řekli jsme si, že se budeme více věnovat statku. A odtud už byl k rozhodnutí jen krůček. První sazenice – asi 300 kusů – jsme koupili a dnes už mám na políčku asi 700 rostlin. Pěstování levandule závisí na spoustě faktorech. Tím, že jsou mírnější zimy, mráz jí ani tak neuškodí, spíš je velmi citlivá na vlhko. Otovice jsou však ve srážkovém stínu, takže to jde. Navíc ji pěstuji v suché části našeho pozemku. Její přirozeností je růst v kamenité půdě, proto jsem v té souvislosti začali podnikat i s okrasným kamenem.

Vy jste na začátku zmínila, že se Sudety vyznačují určitou tíhou. Jak tedy vnímáte zdejší region, jak se tady žije?

Je tady tvrdý chleba, ale je tu krásně. Kdo je zvyklý být v trochu nekomfortní zóně, tak mu to nevadí, ba naopak vyhovuje. Jsou tací, kteří přijedou a řeknou „tady je krásně, úžasně, klid a nádherná příroda“. Domorodci se na to koukají asi jinak.  Když porovnám život na Policku a tady, je to prostě jiné. Možná to souvisí s historickou existencí statků – uzavřené komunity, kde vznikala různá životní úskalí spojená nejen s válkami. Nevím, jak to lépe vyjádřit. Nebo spojené s tím, že stejně jako můj otec tu nemá kořeny z důvodu osidlování. Každopádně, historií bychom se neměli nechat pohltit, ale ponaučit. Což se asi stále neděje.

Vnímám zde také, že tu v minulosti vždy byl nějaký silný subjekt, který dával lidem práci – ať už to byli benediktini, železnice či fabriky. Domnívám se, že ve chvíli, kdy něco z toho skončí, či má nejistou budoucnost, lidé tu nemají naplněné vlastní potřeby a můžou ze strachu nevědomky vštěpovat svým dětem, ať jdou za lepším.

A jestli mám podotknout přímo k vylidňování. Všímám si, že je zde velká škála základních škol, a pak je tady gymnázium. Jenže to je výběrová škola a ostatní z regionu odcházejí – chybí tady i jiná střední škola, která zde kdysi byla. Nemohou jít přece všichni do Teplic na hotelovku, že? Další je dostupnost lékařské péče... Jenže to není jen regionální, ale celorepublikový problém.

Jste tady spokojení?

Už ano. Museli jsme se sžít. Je to také o vnitřním nastavení. Spokojenost vychází z nás. Je to takový vnitřní boj sám se sebou si uvědomit, co stačí ke štěstí. Já se zde cítím doma, mám tu pocit domova, dokonce to té míry, že vlastně ani nemám potřebu někam jezdit.