Příběhy návratu: Rodina je tím největším motivem

Michaela Mašková, foto archiv M. Musilové

Pondělí, 21. srpna 2023

Sdílet na:

Broumovská rodačka Martina Musilová vystudovala právo a ekonomii na německé univerzitě a nikdy prý neplánovala z Broumovska odejít. Po studiu se sem vrátila a žije zde spokojeně. Silné pouto k rodnému kraji podle ní formují zážitky v dospívání a dobré rodinné vztahy.

Jaký je Váš příběh?

Narodila jsem se v Broumově v době, kdy zde ještě byla porodnice, a vyrostla na sídlišti v době, kdy se děti spolu ještě venku potkávaly. Hodně času jsme trávili mezi paneláky, ale také v Kolonce, v Křinicích, v lesích a kolem Stěnavy. Když jsem šla studovat víceleté gymnázium, přestěhovali jsme se do centra města. Tehdy se znovu zavedla povinná devítiletá školní docházka a my jsme byli prvním ročníkem na gymnáziu, který odchodil osm let. To nejcennější, co mi gymnázium dalo, je parta kamarádů. Spousta z nich zde zůstala, nebo se po studiích vrátila. Potkáváme se dodnes, jsou to trvalá přátelství. Za to jsem vděčná.

Co byste řekla, že Vás formovalo?

Dospívala jsem po revoluci, kdy mého dědu začali navštěvovat sudetští Němci. Díky nim jsem slyšela různé příběhy a lépe si uvědomila historický kontext Broumovska. Bylo to období, kdy jsme ještě nebyli v Evropské unii a vznikaly nejrůznější spolky a občanské aktivity. Někdy v roce 1998 vstoupila moje maminka do komunální politiky a později se stala starostkou, zároveň se aktivně účastnila občanských iniciativ. Díky ní jsem dostala vhled do veřejného dění. Důležité pro mě byly také aktivity Tuž se, Broumovsko!, Petra Bergmanna či pana Poláčka, který začal pořádat koncerty v broumovských kostelech, předchůdce festivalu Za poklady Broumovska.

Volný čas jsem trávila v broumovské ZUŠ hrou na klavír a lesní roh a výukou jazyků u pana Pelána, jehož bych ráda vzpomněla. Učil mě němčinu, angličtinu, latinu a italštinu. Kromě jazyků mě však naučil pokoře a víře. Byl pro mě důležitým vzorem v době dospívání. Díky jazykům se mi otevíraly obzory. Ještě před maturitou jsem složila zkoušku z němčiny, která mě opravňovala ke studiu v Německu. Začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, že bych šla studovat do zahraničí. V Německu jsem našla obor, který kombinoval ekonomii a právo. Tato kombinace mě oslovila a na základě výsledků maturitní zkoušky a motivačního dopisu jsem byla na univerzitu v Norimberku přijata. Byla to zajímavá doba těsně po vstupu Česka do EU, internet zdaleka nefungoval jako dnes… Neslo to s sebou spoustu „zajímavých“ momentů. Zároveň jsem nestudovala prostřednictvím žádného programu, o všechno jsem se musela postarat sama. Byla jsem hozená do cizího prostředí, což bylo něco, na co jsem se už od gymnázia těšila – anonymní prostředí, kde stojíte sám za sebe a nikdo vás nehodnotí podle příbuzenských vazeb a podobně. Takže mi to neskutečně vyhovovalo.

Jaké bylo studium v Německu?

Narazila jsem na spoustu profesorů, kteří mě respektovali – také proto, že jsem se jako cizinec rozhodla studovat náročný obor. Měla jsem z toho radost. Poznala jsem jiný způsob výuky, což jsem mohla porovnat s výukou na univerzitě v Brně, kde jsem jako zahraniční student absolvovala poslední semestr studia. V Německu se studenti nebáli položit sebehloupější dotaz, říct svůj názor, diskutovat. Profesoři s tím uměli báječně pracovat a nikdy studenta neshodili. Cítili jsme se být rovnocennými partnery, považovali nás zkrátka za kolegy. Nejdůležitější však bylo, že jsem se naučila přemýšlet, a to nejen v právní i ekonomické oblasti. Způsob uvažování je to nejzásadnější, co mi studium v zahraničí dalo.

Vy jste zmínila, že jste nikdy nezamýšlela z Broumovska odejít. Jak dlouho jste byla v Německu?

Byla jsem tam jen po dobu studia. Cítila jsem se tam výborně, ale táhlo mě to domů, jezdila jsem do Broumova většinou každé tři neděle. Cítila jsem, že – přes různé nedokonalosti – domov je tady. V průběhu studia jsem zůstávala otevřená všem možnostem. Věděla jsem, že budu chtít brzy založit rodinu, a to je vázané na partnera, kterého si najdu. Partnera jsem však nakonec potkala v Čechách a byl ochotný odejít se mnou na Broumovsko.

Jak s Vaším vzděláním hledáte na Broumovsku uplatnění?

Už v závěru školy jsem byla zaměstnaná v místní firmě. Také můj nastávající tam tou dobou pracoval. Hledala jsem práci tak, abych byla spokojená a uživila se. Myslím, že vzdělání je dobré k tomu, aby člověk rozvinul schopnost svého myšlení a posouval se dál. Ten, kdo se chce vrátit na Broumovsko, by měl být připravený rozhlížet se po práci, kterou může se svým vzděláním dělat, a netrvat úplně na tom, že uplatní obor, který vystudoval. Musí v tom být určitá flexibilita. Alespoň tak jsem k tomu přistupovala já. Samozřejmě si lidé ťukali na čelo, že se vracím (smích). Spoustu lidí mi řeklo, že by určitě zůstalo v Německu, nebo alespoň v Praze, Hradci Králové…

Myslíte, že je za tím představa, že byste se „někde jinde“ měla lépe?

Obecně se mi zdá, že je to postavené tak – když už máš tu možnost, zůstaň jinde. Kdo se sem vrátí, je považován za neúspěšného, protože co tady…?

Je to pravda, nebo předsudek?

Záleží na tom, jak má člověk nastavené životní hodnoty. Já za úspěšný život považuji ten, který žijeme spokojeně a naplňuje nás. Abych byla šťastná, potřebuji rodinu a klidné místo – ticho, přírodu, lesy, kopce. To je – spolu s prací, která nás uživí – všechno. Pak bychom také měli něco dávat druhým. V určité fázi života to jsou především děti, později stárnoucí prarodiče, rodiče a v určitou dobu společnost jako celek. Věřím, že k tomu se budu postupně také posouvat.

Zmínila jste práci pro druhé – chystáte se vstoupit do veřejného života či komunální politiky, až budou Vaše děti větší?

Slýchávám, že je škoda, že se neúčastním komunální politiky. Myslím si však, že to není jediná cesta. Viděla jsem u maminky, co všechno to obnáší, jak je to náročné, pokud se práci věnujete naplno, a doufám, že se tímto směrem nevydám. Možná je to i tím, že se doba mění a já přemýšlím o tom, jaká je vlastně nejlepší cesta pro účast ve veřejném životě. Z mého pohledu je nyní příliš ovlivněný dotacemi a jednotlivcům se dost vzdaluje. Přitom nejlepší by bylo, kdyby se do veřejného života zapojovalo co nejvíc lidí. Podoba může být různá – ať už se chodíme dívat na jednání zastupitelstva, nabídneme pomoc sousedům či v rámci obce. Nejlepší je začít ve svém nejbližším okolí.

Bavíme-li se o tom, jak region rozvíjet, vnímám, že chybí dobře vedená celostátní regionální politika. Místní rozvoj je v současnosti zaměřen především na zemědělství a dotace místo toho, aby se řešily problémy, které regiony mají. Politika je více otázkou měst. Podle mého soudu to souvisí i s rozpadem tradičních politických stran. Ty jsou stavěné odspoda a díky tomu se politikům „nahoře“ donesly problémy „zdola“. V případě moderních politických hnutí to takto nefunguje. Já sama jsem dlouholetou členkou politické strany a vnímám jako důležité, když se problémy komunikují odspoda. Pak může existovat účinná politika venkova.

Jaké problémy podle Vás regiony nemohou samy ovlivnit a měl by stát pracovat na jejich řešení?

Existuje spoustu problémů Broumovska a dalších malých regionů, za které si sami nemůžeme a ani je sami nevyřešíme. Jedním z nich je zdravotnictví, druhým systémovým problémem je školství. To je obecně málo flexibilní.

Pozoruji děti a vidím, že vědí mnohem lépe než my, co se mají učit. Na rozdíl od nás jdou s dobou. To, co po nich požadujeme my, odpovídá době, kdy jsme byli sami dětmi. Podle mě by se děti měly všeobecně vzdělávat přiměřeně každý své rychlosti či obtížnosti třeba do 17 let a až poté se rozhodnout, čemu se věnovat. Nemůžeme očekávat od dětí v 15 letech, že se dokážou rozhodnout, co budou dělat v tak rychle se měnícím světě. To je systémová vada našeho školství. Takže pokud by děti byly v 17 letech všeobecně vzdělané, a pak se teprve rozhodly pro svůj obor – třeba pro řemeslo, byly by jistě schopné se ho v krátké době naučit. Kdo by chtěl studovat vysokou školu, měl by možnost.

V rámci současného systému však také platí, že pokud se ředitelé snaží a mají zájem, jsou schopni vytáhnout své školy na instituce, které jsou velmi vyhledávané. I to může být lákadlem, proč přijít do regionu.

Mluvíte tedy o základních školách? Místní nabídka středních škol není zase tolik pestrá…

Naštěstí tady máme gymnázium. Děsím se rušení víceletých gymnázií. Jejich rušení jde úplně z druhé strany, než bych to viděla. Podle mého názoru je nejdůležitější něco udělat s druhými stupni základních škol. Možná by byla spousta lidí překvapená, co by se dělo, kdyby se změnil způsob vedení druhých stupňů základních škol. Některá víceletá gymnázia by pak třeba zanikla přirozenou cestou, protože by rodiče neviděli důvod, proč děti po páté třídě posílat jinam. Vím však, že je to složité.

Co podle Vás můžeme ovlivnit?

Tato série rozhovorů začala kvůli článku, který kritizoval Broumovsko a mluvil o odchodu mladých lidí. Začalo se tedy trochu diskutovat o tom, co dělat, abychom sem mladé lidi přitáhli zpět. Podle mě nemusíme nikoho lákat, aby se vrátil. Spíše bychom se měli snažit, abychom se my, co na Broumovsku žijeme, tady cítili spokojení. Co můžeme ovlivnit? Já jsem zde velice šťastná. Jedním z důvodů je i to, že se nám daří v podnikání a můžeme cestovat – jezdíme nejen po republice, ale i do zahraničí. Rozhlížím se a vnímám, jak které město vypadá a jak na mě působí lidé. Každé město má nějakou atmosféru – v Neapoli je to nezvyklá, nebezpečná a divoká živelnost, která je však krásná. V Assisi je naopak až svatostí prosycená atmosféra. Kamkoli přijedete, vycítíte atmosféru místa, jak tam lidé žijí, jestli jsou spokojení. Já jsem samozřejmě jako místní k Broumovu kritičtější, než bych byla jako turista, ale když chodím po ulicích a vidím zakaboněné obličeje a lidé na Broumov nasazují, jsou nespokojení, tak to je to, co můžeme změnit. Ve chvíli, kdy budeme žít spokojený život, bude zde atmosféra jiná. Pocítí to všichni, kdo sem přijdou – ať už jako turisté nebo třeba někdo, kdo uvažuje, že se sem přistěhuje. Když uvidí spokojené lidi, budou mu nedostatky připadat překonatelné.

Byla bych také ráda, kdyby město více pečovalo o veřejný prostor, bylo vidět více květin, upravenější parky, ulice… I to působí na místní, kteří pak budou lépe pečovat o své nemovitosti a dávat květiny do oken. Zvykneme-li si na nepořádek a neupravenost, povede to k dalšímu úpadku – lidé nepečují o své nemovitosti a jsou více nespokojení a vzájemně se tak ovlivňují. Společně tedy můžeme zlepšovat zdejší život. Pak nemusíme přemýšlet o tom, jak sem někoho lákat. Každý, kdo sem přijede, uvidí, že se tady dobře žije.

Ráda bych se vrátila k začátku rozhovoru, kde zmiňujete své kořeny a význam zážitků z dospívání. Jsou tím, co vytváří pouto k regionu?

Ano, určitě. Přijde mi důležitá zkušenost, kterou mám z dospívání z účasti na nejrůznějších občanských aktivitách. Pokud by mladí šli dnes pomáhat s čímkoli, také to v nich bude upevňovat pocit, že jsou zde doma. Přejímali by zodpovědnost za místo, kde žijí.

A pak rodina samotná. Pokud máte dobré rodinné vztahy, je rodina tím největším motivem. Od svých rodičů jsem vždy měla plnou podporu, abych se vrátila na Broumovsko, necítila jsem z jejich strany žádné nenaplněné ambice. Později zjistíte, že váš návrat je důležitý pro péči o blízké ve vyšším věku, v nemoci. Můžete se postarat v těžkých časech, sdílet starosti i radosti.

Co byste ráda vzkázala lidem, kteří uvažují o životě na Broumovsku a mají obavy z odlehlosti regionu?

Často se říká, že je Broumovsko na konci světa. Tady ale nekončí svět, jen Česká republika. Kdo u nás chce spokojeně žít, nesmí vidět hranice. Tu nejbližší s Polskem, které můžeme využívat k nakupování, obchodování, studiu, výletům. Když zapomeneme na hranici s Polskem, zjistíme, že nežijeme na konci světa, ale uprostřed Evropy. A pak je důležité nevidět ani hranice vzdálenější, neboť to mění naše vnímání odlehlosti.

Díky cestování si uvědomíme, že jsou místa, kde dnes a denně hrozí nejrůznější přírodní katastrofy – záplavy, sesuvy půdy, požáry, a přesto to tam lidé mají vyzdobené, žijí své životy naplno. Vždycky si říkám, jak je možné, že k tomu místu mají tak pevný vztah – žijí tam a starají se i přes veškeré riziko, jako kdyby nic nehrozilo. Naopak přemýšlím, proč ve městě, kde všechno je poměrně trvalé a nic moc nám nehrozí, nejsme schopni se o něj lépe starat, opečovávat ho a být na něj pyšní.