Příběhy návratu: S Broumovskem jsem nikdy nepřerušil kontakt

Michaela Mašková, foto archiv. P. Osoby

Středa, 19. července 2023

Sdílet na:

Petr Osoba vystudoval sociální geografii a regionální rozvoj a na rodné Broumovsko se vrátil po dvaceti letech. Povídali jsme si spolu nejen o tom, proč se rozhodl vrátit, ale také o celoevropském trendu odchodu obyvatel do velkých center, proti kterému je složité najít recept.

Jaký je tvůj příběh?

Pocházím z Teplic nad Metují a také oba moji rodiče jsou rodáci odsud – z Teplic a Adršpachu. Studoval jsem na broumovském gymnáziu a po maturitě jsem odešel za studiem. Vystudoval jsem sociální geografii a regionální rozvoj na Univerzitě Karlově. Dlouho jsem pracoval v Praze a byl jsem na stáži ve Vratislavi, kde jsem se potkal s mojí ženou. Z Polska jsem se vrátili do Prahy, kde jsme nějakou dobu žili. Z různých důvodů jsme se pak rozhodli odejít zpět na Broumovsko.

Jaké to byly důvody?

Vlastně jsem měl vždycky v hlavě, že se vrátím zpět, konkrétní plán jsem však neměl. Byla to pro mě ale jasně daná věc, i když jsem žil dlouho jinde. Pak jsem jednou v létě ležel v rozpáleném pražském bytě a řekl jsem si, že to nemám zapotřebí a že je asi nejvyšší čas zamyslet se nad návratem. Pár týdnů na to jsem se potkal v Soulkostele s Holanďany a ti mi nabídli možnost bydlení na statku v Otovicích. Už jsme tam zůstali. Byla to víceméně náhoda. Jedním z důvodů pro návrat byla naše malá dcerka, která ještě v té době nechodila do školky. Byla to správná chvíle k přestěhování se, aby zde mohla zakořenit. Druhým důvodem byli naši rodiče – ti moji žijí v Teplicích a moje žena je má ve Vratislavi. Přesun na Broumovsko nám je významně přiblížil.

Po kolika letech si se vrátil?

Zhruba po dvaceti letech. Pravda je, že jsem byl s regionem stále v kontaktu, trávil jsem tu i delší období. Pořádali jsme zde se Šrumcem hudební akce. Vlastně jsem nikdy necítil, že bych s Broumovskem přerušil kontakt.

Při návratu z velkoměsta si tedy necítil nějaký náraz?

Vůbec ne, neměl jsem pocit, že bych začínal někde znovu. Pořád tu mám spoustu kamarádů ze školy nebo třeba z fotbalu. Návrat byl přirozený. I když trochu jsem se toho bál – měl jsem rád anonymitu města. Když jsme se vraceli, trochu jsem se obával takové té každodenní blízkosti. A to mě vlastně nakonec velmi překvapilo. Zjistil jsem, že mi to vlastně vyhovuje a těší. Rád se potkávám se známými lidmi jen tak na ulici, prohodíme pár slov… To jsem o sobě nevěděl, dokud jsem si nevyzkoušel obě prostředí.

Jaké bylo přestěhování pro Tvoji ženu, která pochází z velkoměsta a z jiné země? Pokud za ni můžeš mluvit…

Myslím, že v pohodě. I když je to poprvé, kdy žijeme na venkově. Řekl bych však, že si zvykla a je spokojená. Důležitá je pro ni také blízkost její rodiny, Vratislav je blízko.

Tento seriál rozhovorů Příběhy návratu vznikl jako reakce na článek na Seznamu.cz o tom, že je Broumovsko jeden velký důchoďák. Co si o tom myslíš ty z pohledu tvého vzdělání?

Z mého pohledu je dobře, že se o tom začalo mluvit. Článek vycházel z analýzy, kterou zpracovali demografové z Univerzity Karlovy. Podle mě byla zpracovaná dobře a seriózně. Není tedy úplně nová, k dispozici je už asi čtyři nebo pět let. Nemyslím si, že by byla něčím ovlivněná nebo spočítaná špatně. Scénáře se opravdu potvrzují, protože lidé pořád ubývají. Jediné, co by to mohlo změnit, je nenadálá situace jako je například příchod velkého počtu lidí, migrantů. Taková naděje – pokud se v tragických okolnostech války dá použít toto slovo – byla spojená například s příchodem Ukrajinců v loňském roce, ale ta se nakonec nenaplnila, stejně jako některými lidmi očekávaná migrace na venkov v covidovém období. Pokud se tedy něco takového nestane, myslím, že se naplní demografické předpovědi.

Domníváš se tedy, že v roce 2050 bude v Otovicích žít polovina dnešního počtu obyvatel?

Nevím, zda se to bude týkat zrovna Otovic, protože na takto malé obce se to statisticky spolehlivě spočítat nedá. Počet lidí v malé obci může ovlivnit třeba i přistěhování pěti rodin… Má tedy smysl dívat se na region jako na celek. Rozdíly mezi obcemi budou – atraktivnější obce lidi přitáhnou, některé na tom budou mnohem hůř. Šance je v atraktivitě jednotlivých obcí, jaká tam je nabídka stavebních pozemků, služeb, jak jsou dopravně dostupné. V tom bych řekl, že mají trochu výhodu menší obce, které mají katastr nalepený přímo na Broumov.

Jak se k této tendenci k vylidňování stavějí obce, snaží se to nějak řešit?

Určitě. Obce bez lidí by nebyly obcemi, tvoří je lidé. Na obcích se o tom hodně mluví, i když zatím ještě panuje trochu nedůvěra k číslům, s nimiž analýza přišla. Stále je tu jistá víra v to, že se to náhle zlomí, nebo vyvine jinak. Já naopak naděje moc nečerpám. Vylidňování je velké téma, najít recept je však strašně těžké. Není to nic, co by šlo snadno ovlivnit. Stěhování z malých regionů do měst je celorepublikový a vůbec celoevropský trend. To tak bude, koncentrace lidí do velkých jader je přirozeností geografických systémů.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří se z velkých měst stěhují pryč na venkov…

To je v pořádku. Pohyb bude vždycky obousměrný. Vždycky budou lidé, kteří život na venkově a v odlehlých regionech budou shledávat atraktivním. Úbytek však bude větší. Většinou odcházejí mladí a staří zůstávají, populace stárne.

To zní hodně beznadějně…

Ne, tak to není. Je to přirozený stav. Samozřejmě je to nepříjemná realita, protože to má další souvislosti – negeneruje se poptávka po službách, které začnou upadat, všechno se to začne cyklit. Myslím si však, že je lepší se na realitu připravovat a chystat scénáře, jak se zachovat než doufat, že se to zlomí. Zlom by totiž musel být opravdu masivní – muselo by přijít hodně lidí a museli by mít hodně dětí.

Řekl bys tedy, že malé regiony nejsou schopny vytvářet takové prostředí, aby v nich lidé zůstávali? Například dostatečnou nabídkou škol, zdravotnické péče a dalších služeb?

Myslím, že to tak je. Nemusíme si to malovat na růžovo. Malé regiony mají zkrátka omezenou nabídku toho, co lidé dneska chtějí k životu. Dřív to bylo jinak – ještě generace mých rodičů žila v třígeneračním bydlení, neboť si nemohli dovolit, aby každá generace žila ve vlastním bytě 3+1 nebo v domě. To už dnes není považováno za standard, téměř všichni mají peníze nebo prostředky na pořízení vlastního bydlení.

Nevidíme však už nyní, že se lidé začínají vracet do menších regionů vzhledem k současnému raketovému vzestupu nájmů ve velkoměstech a vůbec cenám nemovitostí a hypoték?

Možné to je. Pro nás také byla jednou z příčin odchodu z města ekonomická otázka. Je jasné, že pokud ve velkoměstě nemáš vysoké příjmy, také to není život v bavlnce. Takže ano, část proudu ven z měst bude tlačený ekonomicky.

Kromě tohoto ekonomické tlaku, existuje také přece trend života v menších komunitách – často motivovaných šetrným způsobem života, využíváním lokálních zdrojů, možná i vlastních energetických zdrojů... Může to být cesta pro příhraniční regiony?

Možná ano, já bych si to určitě přál. Ale stejně se obávám, že statisticky je to jenom okrajová záležitost, většina populace prostě vyznává a hledá jiné hodnoty. Ale i přes ty trendy, které pozorujeme, je potřeba zůstat otevřený a usilovat o to, aby sem lidé přicházeli a chtěli tu žít. A snažit se je přitáhnout na různé alternativy nebo neotřelé nápady, může být jedna z cest.

Setkáváme se zde s opakujícími se narativy typu „neseženu tady práci". Zakládají se na realitě?

Myslím si, že část jich má racionální jádro, opravdu zde určité specifické pozice nenajdou uplatnění. Ani já bych zde se svým vzděláním neměl takovou paletu možností, pokud bych skončil s prací, kterou dělám. Na druhou stranu, práce se zde dá sehnat vždycky. Lze si také vymyslet něco svého, což může být i jednodušší, neboť prostor pro nápady v regionu je.

Jak mohou situaci v odlehlých regionech ovlivnit místní samosprávy?

Co se týče vzdělávání, zdravotnictví atd., může to ovlivnit stát. I když recepty se hledají složitě. Jak donutit doktora, aby šel na deset let sloužit do pohraničí? Jen proto, že vystudoval za veřejné peníze? Vždyť u právníků nebo strojařů by to také nikoho nenapadlo. Tento nápad zní pěkně v teorii, ale je těžko přenositelný do praxe. Stát by měl dávat pozor na to, aby služby neklesly pod nějakou kritickou hranici. Místní samosprávy mají omezené možnosti řešení a nemohou řešit takto velké komplexní problémy. Nechci znít pesimisticky – jsem sice skeptik, ale optimista (smích).

Pravda je, že to zní poměrně pesimisticky. Sleduješ zde také nějaký pozitivní vývoj?

Určitě. Povídáme si o specifickém trendu, jakým je odchod lidí z malých regionů. Ale jak už jsem zmínil, je trend celoevropský. Jinak myslím, že úroveň života se tady celkově zlepšuje – péče v nemocnici je na dobré úrovni, a to že se koncentrují špičková pracoviště v krajské nemocnici je přirozené. Také je vidět celková fyzická proměna kraje k lepšímu. Broumov vypadá lépe, stejně jako je tu třeba opravený klášter. I přes problémy typu exekucí apod., které postihují některé obyvatele, se tu bohatne.

Samozřejmě jsou výjimky, některé životní příběhy zkrátka nejsou dobré, ale celkově bych to negativně neviděl. Je však potřeba myslet na lidi, kteří se tak dobře nemají. Pokud mluvíme o romské komunitě, je třeba myslet na to, že vzdělání je klíč. Pokud jsou na tom špatně ekonomicky, nemohou nic vracet městu zpět prostřednictvím utrácení za služby, návštěvy kulturních akcí atd. Pokud by se však této části obyvatelstva dostalo alespoň dokončeného základního vzdělání, určitě by se to městu vyplatilo. Myslím, že je úlohou státu, aby ho zajistil všem.

Co bys přál Broumovsku?

Abychom si nedělali těžkou hlavu z věcí, které za to nestojí a zůstali otevření světu.