Příběhy návratu: Táhlo mě sem srdce
Středa, 9. srpna 2023
.jpg)
Z Broumovska odešla v patnácti letech a dalších dvacet let prožila v Hradci Králové, než se s rodinou rozhodla vrátit zpět. Přestože pociťuje jistou odlehlost zdejšího kraje, daří se jí udržovat si kontakt se svojí profesí. V Příbězích návratu o své cestě z Broumovska a zase zpátky hovoří Tereza Toupalová.
Jaký je Váš příběh?
Pocházím z Otovic, kde jsem žila do patnácti let. Poté jsem odešla studovat Střední zdravotnickou školu do Hradce Králové a domů jsem se už nikdy nevrátila. Po škole jsem bydlela asi rok v Náchodě, odkud jsme se však vrátila do Hradce. Pracovala jsem v nemocnici a během zaměstnání jsem si dodělala vysokou školu – nejprve bakalářské studium na všeobecnou sestru a poté magisterské se specializací pro práci na operačních sálech. V Hradci Králové jsem žila téměř 20 let. Před dvěma lety jsme se s rodinou přestěhovali do Zdoňova.
Máte poměrně zajímavou profesi, jak ji lze skloubit s životem na odlehlejším místě?
Ano. Jsem instrumentářkou na operačních sálech a je to práce, kterou mám opravdu ráda. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Když jsme se sem vrátili – což souvisí s tím, že máme dvě malé děti – byla docela otázka, co dělat dál. Neuměla jsem si představit, že se s touto prací rozloučím. Nakonec jsem se vrátila zpět na 0,2 úvazku do hradecké nemocnice na oddělení, kde jsem pracovala i předtím. Vyřešili jsme to tak, že jednou týdně jedu vlakem do Hradce – to je fajn, cestou si odpočinu, těším se do práce, a pak se zase ráda vracím domů.
Umíte si představit, že až budou děti větší, budete cestu vlakem do práce podnikat častěji?
To asi ne. Takhle mi to stačí. Naštěstí peníze v tom nehrají tolik roli, víc nepotřebuji. Ani si to vlastně neumím představit, že bych odjížděla častěji. Děti jsou malé a užívám si čas, kdy jsem s nimi. A jsem ráda i tady ve Zdoňově. Pokud bych potřebovala vydělat víc peněz, zkusila bych si najít práci tady v regionu. Cesta do Hradce vlakem je dlouhá, tam i zpět zabere téměř 4 hodiny. Víc času bych dojíždění tedy obětovat nechtěla. Chci být zkrátka s dětmi a doma.
Co bylo impulsem pro návrat do rodného kraje? Po dvaceti letech života v krajském městě je to vcelku zásadní rozhodnutí.
Vlastně jsem si nemyslela, že se sem ještě někdy vrátím. Jezdila jsem na Broumovsko za rodinou a za mými babičkami. Přestěhovat zpátky jsem se však nechtěla, protože práci instrumentářky bych tu nenašla a rozloučit se mi s ní nechtělo. Jenže pak jsem šla na mateřskou, děti byly malé a byli jsme zavřeni v bytě v Hradci. Než jsme se vypravili ven, trvalo to hrozně dlouho, a to mě ubíjelo. Také mě nebavilo chodit po dětských hřištích. Řekli jsme si tedy s manželem, že to zkusíme jinak. Náhodně jsme se jeden den podívali na nabídku realitních kanceláří a vyskočil na nás tento dům. Celé to byla obrovská náhoda. Když jsme na inzerát zavolali, byli jsme asi patnáctí v pořadí, ale prodejci si nás vybrali kvůli dětem. Chtěli zde mladou rodinu, nechtěli tu žádný penzion. Bylo to tedy dost rychlé, ani jsme neměli čas nad tím přemýšlet. Přemýšlení o budoucnosti jsme se rozhodli nechat na chvíli, až to přijde. Můj muž může navíc pracovat z domova, což je obrovská výhoda. Je to moc fajn.
Broumovsko jste si tedy zvolili proto, že odsud pocházíte?
Ano. A také proto, že můj muž rád leze po skalách. On vlastně z Hradce nikdy odejít nechtěl, dokonce nechtěl ani do blízkosti Hradce. Pak se to náhle celé změnilo. Pro mě byla impulsem i starost o nemocnou babičku. Ve výsledku jsme si řekli, že jsme učinili skvělé rozhodnutí ve správný čas – mohla jsem babičku navštěvovat každý den. To bylo velmi důležité. Navíc si život ve městě už asi neumíme ani představit. Takže to vypadá, že na vesnici zůstaneme.
Přijde Vám tu život snazší?
V tuto chvíli ano, hlavně pro děti. Ráno si vezmou holínky a vyběhnou na zahradu. Sbírají rybíz, hrají si s vodou. Je to mnohem lepší než ve městě. Na druhou stranu ve městě byla snazší socializace. Tady nám trochu chybí podobně staré děti, tolik jich tu zase není, nebo nějaká dětská skupinka.
Co ještě tady postrádáte?
Vím, že je zde problém s dostupností lékařské péče, i když naše rodina to tolik nepociťuje – jezdíme k lékařům do Hradce Králové. Navíc je příliš nepotřebujeme. Co zde ve Zdoňově však pociťuji, je nedostatečná doprava, mohlo by to být lepší. Autem většinou nejezdím, takže se ani moc nikam dál s dětmi nedostanu, nebo je to složité. Dostupnost by mohla tedy být lepší. Komplikované je totiž i cestování v rámci regionu – kdybych například chtěla jet za rodinou do Otovic, strávím tím hodně času a budu se večer složitě vracet.
Druhou věcí je vyžití pro děti – kroužků v Teplicích nad Metují ani v Adršpachu moc není, možná něco pro starší děti, ale pro ty menší téměř nic. A Broumov je daleko. Jinak jsem docela spokojená. Mám tu už i nějaké kamarádky, s nimiž se cítím dobře.
Zpřetrhaly se po dvaceti letech staré kontakty?
Určitě. Mám tady jen několik starých kamarádů. Ono to asi nejde po celé ty roky udržet.
Kdybyste se vrátila ve vzpomínce zpátky do doby, než jste odešla studovat do Hradce Králové – přišlo Vám tehdy, že Vám region nic moc nenabízí?
Moje mamka pracovala a dosud pracuje v broumovské nemocnici. Vlastně ani nechtěla, abych dělala zdravotní sestru, protože je to těžká práce. Ale prosadila jsem si to a dostala se na „zdrávku“. Brala jsem automaticky, že tady nebude dobré zůstat, tak se k tomu všichni stavěli. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Zřejmě je to tak opravdu automaticky nastavené – odsud pryč – tak zdejší lidé přemýšlejí o budoucnosti svých dětí. Nepřišlo mi tedy, že bych měla jinou volbu.
Zajímavé je, že mnoho lidí odjede, ale pak se sem vrátí a jsou tu spokojení, což by je asi dřív nenapadlo…
Myslím, že to přichází s věkem. I když Hradec byl skvělé místo k životu! Všechno se však změnilo s narozením dětí, a především se změnily moje priority.
Řekla byste tedy, že zdejší region je příznivý pro rodiny s dětmi?
Nejsem si jistá, jestli to dokážu takto ze Zdoňova posoudit. Mě sem táhlo srdce. Řekla bych, že všude, kde je krásná příroda a fajn lidi, je vhodné místo pro rodiny s dětmi. Pak už si to každý zařídí podle sebe. Víc k tomu asi nepovím, přijdu si tady ve Zdoňově trochu odlehle, trochu bokem. Možná se musím ještě víc naučit využívat nabídky, které region skýtá. Pořád se trochu rozkoukáváme.
