Příběhy návratu: Život ve velkoměstě začal být náročný

Michaela Plchová, foto archiv P. Jenkové

Středa, 14. června 2023

Sdílet na:

Vylidňování regionu je tématem, které nedávno dokázalo rozvířit Broumovsko. Přestože mnoho mladých se po vysoké škole do regionu nevrací, jsou i tací, kteří se sem žít vracejí a zakládají zde rodiny. Proč nezůstali ve velkoměstě, či v zahraničí? Jaká je jejich zkušenost? A co je přitáhlo zpět? Přinášíme seriál rozhovorů Příběhy návratu. O tom, proč se rozhodla vrátit na Broumovsko, kde se narodila, vypráví Pavla Jenková.

Pavlo, jaký je tvůj příběh – narodila si se na Broumovsku a dál?

Narodila jsem se v Broumově, v porodnici, která už neexistuje. Vyrůstala jsem v Červeném Kostelci, kde moje rodina žije dosud. Na Broumovsko jsme však jezdili pořád, můj taťka tu pracoval. Byli jsme tu téměř každý den. Měli jsme tu také kamarády a jezdili sem na výlety. Do školy jsem tady nechodila. Z Červeného Kostelce jsem odešla do Prahy na univerzitu a už jsem tam zůstala. V mezičase jsem také cestovala po Evropě – žila jsem v Belgii a Portugalsku.

Proč jsi se rozhodla odejít z Prahy na Broumovsko?

Když přišel covid, zjistili jsme s partnerem, že město už nám nepřináší, co bychom chtěli. Byli jsme spolu pořád zavřeni v garsonce, měli jsme ještě dvě zvířata. Bylo to hodně náročné. V té době jsme se tedy začali utvrzovat v tom, že z města chceme co nejdříve odejít. Nebyli jsme pevně rozhodnuti kam. Já jsem si vždycky říkala, že bych se ráda vrátila na Broumovsko, ale myslela jsem si, že to bude tak na důchod (smích). Na trávení aktivních roků mi to zde přišlo až moc klidné. Byly v tom určitě nějaké předsudky, také jsem tu dlouho nebyla. Měla jsem zkreslené představy.

Během covidu jsme tedy začali hledat dům či pozemek, kam bychom se mohli odstěhovat. Chtěli jsme být co nejblíže Praze. Velmi rychle jsme však zjistili, že na takovou lokalitu nemáme finance. Začali jsme tedy náš okruh rozšiřovat. Pak jsme byli na výletě na Broumovsku, procházeli jsme se tady a říkali si „To je přesně ono!“. Nakonec se nám naskytla příležitost koupit pozemek s ruinou starého domu v Otovicích, byla to láska na první pohled. Zatím však bydlíme v pronajatém bytě přímo proti našemu pozemku, kde se chystáme stavět.

Jak dlouho jsi žila mimo?

Docela dlouho – 16 let.

Pohybovala jsi se v neziskovém sektoru, pracovala jsi s cizinci, byla jsi mimo jiné programovou ředitelkou Nadace Via, která podporuje mnoho zajímavých projektů. Zní to jako docela pěkná kariéra – jak se Ti z toho odcházelo?

Myslím, že jsem celý svůj život měla štěstí na skvělou práci a lidi. Určitě je to především o lidech, kteří se pohybují v neziskovém sektoru.

Nebála jsi se, že takové pracovní podmínky tu nenajdeš?

Ne. Už během covidu jsem se ozvala panu Školníkovi a hledala jsem možné cesty uplatnění. Broumovsko jsem naštěstí znala díky práci pro Nadaci Via, která zde podporovala několik organizací. Věděla jsem, že to tu žije a je zde mnoho aktivních lidí. Je to také asi mým nastavením – příliš dopředu se nestrachuji, říkám si, že to nějak dopadne…

Jaký byl / je návrat na Broumovsko?

Docela jsme se toho báli. Stěhovali jsme se záměrně na jaře, kdy je krajina zelená a rozkvetlá a všechno působí pozitivně. Samozřejmě jsme byli zvyklí chodit hodně do společnosti, za kamarády, takže jsme se báli, jaké to pro nás bude. Ale vůbec nám to nechybí. Naopak, když mám jet pracovně do Prahy, snažím se pobyt tam co nejvíce minimalizovat. Návrat na Broumovsko tedy nebyl vůbec tak tvrdý, jak jsme si představovali.

Hodně pracuješ s lidmi – věnovala jsi se například projektu OnStage a dalším projektům, které zapojují veřejnost. Co zjišťuješ, že by zde lidé potřebovali, aby byli spokojenější?

Zjišťovat, co lidé potřebují, je jedním z cílů mé práce. Například loni jsme v Broumově vytvářeli pocitovou mapu, letos máme kartičky, kde lidé mohou vyjádřit, jaké jsou jejich potřeby a sny. Hodně se to odvíjí podle sociální vrstvy a místa, odkud lidé pocházejí a je to závislé na věku. Například mladí lidé s dětmi zde postrádají venkovní herní prvky, podle nich je zde málo hřišť, kam by mohli jít. Maminky by zase ocenily mateřské centrum, které v Broumově není, nejbližší je v Polici nad Metují. Uvítaly by také baby friendly kavárnu.

Senioři zase více řeší, jak to zde vypadá na pohled – trápí je málo květin na náměstí, opuštěné budovy… Hodně vzpomínají, jak to zde dříve žilo. Vyprávějí o večírcích, setkáních a odpoledních čajích v hotelu Praha.

Silné romské komunitě zase chybí prostor pro trávení volného času, kde by mohli organizovat vlastní akce. Zároveň jim chybí otevřenější komunikace ze strany majority. Výrazně pociťují, že se to zde v 90. letech dost změnilo. Podle nich dříve fungovaly vztahy mezi majoritou a minoritou mnohem lépe.

Studenti gymnázia a mladí lidé rovněž zmiňují, že jim chybějí prostory a hodně vzpomínají na čajovnu, do níž dříve chodili. Nyní musejí jezdit do Hronova, což je dost z ruky. A chybí jim akce, které by jim byly dělané na míru. Sice si váží kultury, která zde je, ale z jejich pohledu je určená starším lidem, ne jim.

Přijde ti, že je zde dostatek kreativních lidí, kteří se nebojí začít něco vytvářet a riskovat?

Podle mě je jich tu čím dál více – jednak se sem mladí lidé vracejí a také sem stěhují úplně noví lidé. Je tu také dost kreativních starousedlíků. Broumov však naráží na kapacity – stále těch lidí není dostatek a často jsou to ti samí, kteří něco vytvářejí. Je potřeba aktivizovat širší plénum.

Je něco, co tady ty osobně v regionu postrádáš?

Samé praktické věci. Nejvíc narážím na to, že obchody zavírají strašně brzo. Byla jsem zvyklá z Prahy, že si i v 11 hodin večer můžeš něco skočit koupit do večerky. Neříkám, že by tu musely být obchody otevřené do 23 hodin, ale třeba aspoň do 20. Vždyť i broumovský Lidl má otevřeno jen do 20, ale všude jinde běžně do 21. hodiny! Dále tu není o víkendu otevřená pošta, nejbližší je v Náchodě. Velkým nedostatkem jsou samozřejmě lékaři, já jsem například zůstala u svých lékařů v Praze.

Jaká by z Tvého pohledu mohla být motivace pro mladé lidi, aby se po škole vraceli zpět? Co by měl region nabídnout?

Myslím, že jim musí ukázat perspektivu, že to zde jde. Snažíme se to dělat prostřednictvím příběhů – stejně, jako to děláš ty v Páteční štafetě a v dalších rozhovorech. Je to hodně o sdílení pozitivních příkladů. Osobní příběhy táhnou nejvíc a dokáží inspirovat. Zároveň je třeba vytvářet pro mladé lidi příležitosti. Začíná to tím, že je od malička budeme vést k aktivnímu občanství, aby viděli, že mohou být spolutvůrci ve společnosti a v místě, kde žijí. Je to zodpovědnost nás dospělých, abychom o tom s nimi mluvili a dávali jim příležitosti i ve školách.

Spoustu lidí v návratu blokuje rozšířená představa, že zde nenajdou práci.

Ukazuje se, že spoustu prací se dnes dá dělat na dálku. Už teď je jasné, že budoucnost mnoha pracovních pozic je v digitální dimenzi. V tu chvíli se zde uplatní mnoho kreativních lidí a mladí k tomu směřují. Když jsme byli teď nedávno na návštěvě na gymnáziu, bylo jasné, že každý druhý student chce něco takového dělat. Ať už pracovat s počítači, navrhovat či se věnovat něčemu kreativnímu. A řemeslníci a další podobné profese budou mít práci vždycky. Pořád je jich nedostatek, nejen zde. 

Co bys přála Broumovsku?

Spoustu věcí! Přála bych hlavně hodně kreativních lidí, co se nebojí dělat kroky do neznáma a trochu zariskovat. Zároveň bych přála Broumovsku, aby si zachoval svého genia loci – zůstal divoký s trochu svéhlavými, tvrdohlavými lidmi.