S odlehlostí Broumovska nemáme problém
Umělecký kovář Ondřej Klír a jeho žena ornitoložka Alena Klírová patří mezi lidi, kteří si Broumovsko vybrali k životu. Žijí v Šonově a bez ohledu na jistou odlehlost jsou zde spokojení a v podnikání se jim dobře daří.
Vy jste se na Broumovsko přistěhovali, jak jste tu dlouho?
OK: Já jsem sem přišel před devíti lety. Původně jsem z Prahy, ale s rodiči jsme se pak přestěhovali do Orlických hor.
AK: Já jsem tu třetím rokem, provdala jsem se sem. Broumovsko jsem však znala už dříve, jezdívala jsem strážit sokoly do Teplických skal. Broumovsko jsem měla vždycky ráda.
Proč jste se rozhodli žít právě v Šonově – odlehlé vesnici na úplné hranici s Polskem?
OK: Důvod to má celkem prozaický. Našli jsme inzerát na internetu, kde byla k prodeji ruina za peníze, které jsme měli k dispozici. Nemuseli jsme si nic půjčovat, tak jsme to koupili. Nebáli jsme se toho, neboť moji rodiče už měli zkušenost s opravou podobné ruiny v Orlických horách. Věděli jsme tedy, kde začít. Postupně to tu rekonstruujeme. Už je obyvatelný spodek domu, máme dokonce i teplou vodu…
Jak velká ruina to byla?
OK: Dělali jsme všechno znovu. Byly tu vytrhané kabely ze zdi, ze střechy rostly osiky. To, že tu byla střecha, byl zřejmě zázrak. Každou zimu jsme se báli, že napadne více sněhu, než střecha unese. Většina lidí říkala, že by to celé strhla bagrem. Ale to jsme nechtěli a statek se nám podařilo zachránit.
AK: Dolní sednice nebyla vůbec obyvatelná, spali jsme v podkroví. Každou noc jsem se bála, že to na nás spadne. Ale nespadlo.
Ondřeji, ty jsi šel na Broumovsko už s úmyslem otevřít si tu kovárnu?
OK: Ano. Měl jsem malou kovárnu už dříve v Orlických horách. Bylo mi tehdy kolem pětadvaceti, a to už jsem se kovářství věnoval aktivně.
Proč sis vybral právě kovářství?
OK: Už odmalička jsem měl hodně rád středověk. Dědeček nás brával na staročeské trhy a podobné akce, kde byly ukázky různých řemesel. Vždycky se mi tam líbila atmosféra a hlavně materiály, s nimiž řemeslníci pracovali – kůže, proutí, železo… Kováři se mi hodně líbili, stejně jako rytíři. Chtěl jsem si ukovat vlastní meč a zbroj, takže jsem si vybral kovářské řemeslo a vystudoval uměleckou školu v Turnově. Tamní škola se mi moc líbila i lidi. Vlastně se mi splnil sen z dětství.
Je to řemeslo do dnešní doby? Jak jsou na tom vlastně kováři?
OK: Řekl bych, že je to různé, ale určitě je to řemeslo do dnešní doby. Já se specializuji na uměleckou tvorbu a na drobnější věci. Dřív jsem měl vždycky malou kovárnu a byl jsem sám, neměl jsem buchar. Ten mám teď poslední dva, tři roky. Do té doby jsem všechno mlátil v ruce, nemohl jsem pracovat s těžkými materiály a velkými věcmi. Ze začátku jsem chtěl dělat nože, ale od toho jsem upustil, protože v Čechách je hodně lidí, kteří je dělají a dělají je dobře. Věnuji se tedy hlavně různým dárkovým předmětům, drobným plastikám a časem bych se chtěl posunout k větším sochám. Zatím se mi to daří.
Je zájem o drobné kované předměty?
OK: Ano. Zájem je velký. Prodáváme hodně přes internet. Nemáme tedy problém s odlehlostí tohoto kraje. V dnešní době není díky dopravním společnostem problém cokoli přijmout, či odeslat. Jsme tu na kraji světa, což je velká výhoda – je tu krásně a je tu klid, a zároveň to není žádný hendikep z prostorového hlediska.
To je zajímavé, někdo by mohl říct, že jistá odlehlost zdejšího kraje se k podnikání nehodí.
OK: Pro mě to neplatí. Cokoli si objednám, tak to tu za dva dny mám a naopak. Když si u nás někdo objedná výrobek, do dvou dnů ho má doma.
Je to tedy štěstí, že je dobrá poptávka po drobných uměleckých předmětech?
OK: Je to hlavně díky mojí ženě Aleně. Sám bych si to těžko stíhal zpropagovat, protože to je práce na samostatný úvazek. Mám tedy štěstí, že pracujeme spolu.
AK: Ano. Já mám spoustu času, jsem v invalidním důchodu. Jinak jsem původně vystudovaná ornitoložka, příští rok bych měla dělat ve spolupráci s broumovským klášterem ornitologické vycházky pro veřejnost. Co je zajímavé, hodně nám pomohlo, že jsme byli v Toulavé kameře. Díky tomu o naše výrobky obrovsky vzrostl zájem. Dva týdny po odvysílání jsme nezavěsili telefon…
Je o vaše výrobky zájem přímo tady na Broumovsku?
AK: Ano. Skoro bych řekla, že převažuje.
OK: Lidé se u nás přímo zastavují, podívají se do kovárny a něco si koupí. Také jsou hodně aktivní Nizozemci, kteří mají domy v Šonově. Dost se s nimi kamarádíme, je to taková jedna velká rodina. Jsme ve spojení na Facebooku, víme o sobě. Každý rok se přijdou podívat, co přibylo. A také jejich děti si k nám chodí zkoušet kování.
Znamená to, že je možné k vám přijít s dětmi a vyzkoušet si kovářské řemeslo?
OK: Určitě. Teď v létě je to ideální. Jen je potřeba se nejdříve domluvit po telefonu, abych třeba nebyl někde u včel.
Vy také chováte včely?
OK: Ano, to je takový můj velký koníček, spíše tedy kůň. Nemám na to tedy moc času, ale snažím se. Máme med, propolis, vosk.
Věnujete se klasickému včelaření, nebo – jak je dnes moderní – necháváte včelám jejich dílo a medu si berete jen kapku?
OK: Tak napůl, byl jsem vychovaný v tradičním včelaření. Také se doporučuje s ním začínat, takže jsem začal tradičně. Občas si vypomůžu nějakou alternativou, pořídil jsem si například Ondřejovské tavidlo na vosk, nesířím plásty, pořád ale bojuji se škůdci. Klasicky léčím jako všichni včelaři a na zimu včely dokrmuji cukrem.
Chtěli byste ještě více hospodařit, nebo vám to takhle stačí?
AK: Vysázeli jsme obrovské množství ovocných stromů a jedlých keřů, jsem zvědavá, kdo to jednou bude sklízet…
OK: Ovocné stromy mám rád, ale jinak nám to stačí. Práce mám spoustu, musím už odmítat zakázky. A pořád je tu ještě dost práce na domě.
To zní celé jako hezký příběh. Jste tedy spokojení?
AK, OK: Ano, jsme.