„Ian McEwan mi dává zabrat,“ říká překladatel Ladislav Šenkyřík

Kateřina Ostradecká, foto archiv L. Šenkyříka

Neděle, 13. března 2022

Sdílet na:

Do češtiny přeložil už více než sto knih, na svém překladatelském kontě má řadu zajímavých autorů. Věnuje se také psaní fejetonů. Má velký smysl pro humor – hlavně ten suchý – a o překládání umí hovořit s velkým zaujetím, hravostí i nadhledem. Nahlédněte spolu s námi pod překladatelskou pokličku Ladislava Šenkyříka v rozhovoru, který vznikl před nedávnem v broumovské klášterní kavárně.

Přehled autorů, které překládáte (Singer, Bukowski, Vonnegut, Poe, Nabokov, McEwan, Rowlingová alias Galbraith), je úctyhodný – je mezi nimi nějaký oblíbenec, který vám přirostl k srdci?

Myslím, že největší můj oblíbenec – po mladistvém okouzlení Charlesem Bukowskim – je asi Ian McEwan. Už jsem od něho přeložil třináct knih, letos na podzim vydává novou, právě jsem dostal rukopis. Je o trochu starší než já, ne o moc, a přesto, že je z Anglie, tak u něho cítím velkou duševní spřízněnost.

A v čem tato spřízněnost spočívá?

V pohledu na svět… Takový ten Angličanům blízký skeptický vztah k životu spojený se suchým humorem – možná až moc suchým. Někteří mí přátelé ho považují za suchara. Takže možná i mě.

A je mezi vašimi autory některý, u jehož překladu jste se – lidově řečeno – řádně zapotil?

Právě Ian McEwan dává celkem zabrat, ale velmi potěšujícím způsobem. A pak se mi také jednou stalo – já tedy překládám pouze věci, které chci překládat – že jsem jednu knihu před překladem pouze proletěl, bylo to takové převyprávění Bible, celkem tlusté, protože to bylo převyprávěno docela důkladně. Nebudu autora jmenovat, ale byla to strašná kniha, zpozdil jsem ji nakladateli o dva roky, protože to bylo špatné. Takže nejtěžší výzva je překládat špatné knihy. Obdivuji všechny překladatele harlekýnek, kteří to dělají dobře.

Jak vůbec probíhá takový překladatelský proces? Nejdřív knihu přečtete jako čtenář a pak se dáte do překladu?

Je to přesně tak. Člověk si musí text nejprve důkladně přečíst. Když knihu přečte a zjistí, že by ji rád přeložil, což považuji za opravdu důležitý základ dobrého překladu – tedy že to chci udělat, protože kvůli bohatství se to dělat nedá –, a potom je většinou průběh následující: těžší autory, například právě Iana McEwana, čtu až třikrát – nejprve v rukopise, pak když kniha vyjde, a pak znovu, než začnu knížku překládat, ale běžně čtu před překládáním knihy jednou až dvakrát, včetně detektivek. Tam se překladatel nemůže těšit na to, jak se zápletka rozuzlí, musí to vědět dopředu, podobně jako autor.  Já jsem pomalý a snažím se překládat vždy načisto. Když pak s odstupem člověk po sobě text čte, což je nutné, tak vidí, že to čisto má ještě k čistotě hodně daleko. Musí text upravit a pak ho dát ještě druhým očím, redaktorovi, který je taky velmi důležitou fází překladatelského procesu.

Musel jste někdy své překlady konzultovat přímo s autorem?

To je různé. U těch hodně slavných, jako je třeba J. K. Rowlingová, je osobní přístup k autorovi prakticky nemožný, což je škoda. Hlavně tedy jejich, pochopitelně. Ale z hlediska překladu samého je kontakt nutný pouze v případě, že si chce člověk ověřit nějaké drobnosti, jak je nějaká formulace přesně myšlena, nebo když přijdete na chybu, nad jejíž opravou váháte. Jinak je přátelský kontakt s autorem samozřejmě příjemný, ostatně jako každé přátelství. Konzultovat text s původním autorem může být někdy až zavádějící, k tomu mám jednu zábavnou historku.

Sem s ní…

Můj kamarád, polský bohemista, překládal Sestru Jáchyma Topola a napsal mi zoufalý e-mail s přibližně třístránkovým seznamem výrazů, jestli nevím, co to znamená. Nevěděl jsem to ani v jednom případě, tak jsem mu odepsal, proč se nezeptá raději Jáchyma, a přišla mi zoufalá odpověď: „Toho jsem se už ptal, on to neví…“

Žijete svými překlady natolik, že se vám o nich třeba zdá?

Já nemám moc živých snů, a zvláště s postupujícím věkem, což je zajímavé, se mé sny čím dál víc blíží realistické činoherní výpravě, takže mám opravdu podivné sny jen v tomto ohledu, a myslím, že o překladu se mi ještě nezdálo… Nejvíc jsem žil asi jedním ze svých prvních překladů, to jsem překládal ještě pro samizdat. Šlo o překlad románu Isaaca Bashevise Singera Otrok. A tam jsem se opravdu na nějaký čas stal chasidským židem a myslím, že to tehdy trochu pocítila i rodina.

Absolvoval jste matematicko-fyzikální fakultu UK – to se zdá být překladatelskému oboru celkem vzdálené. Jaká byla cesta k překladatelství?

To máme společné s Magdou Vašáryovou, jak jsem teď s ní slyšel o Vánocích rozhovor, ale ona na rozdíl ode mě tou matematikou žila… Já musím říct, že jsem na matematiku asi musel mít talent, když jsem ji vystudoval, i když jak dodávám, za dodnes nevyjasněných okolností, čímž nemyslím ani tak to, že jsem byl mizerný student, jako spíš to, že mě z té školy vyhodili, a nakonec mě ji nechali dokončit. Ale spis je skartován, takže to už se zřejmě nikdy nikdo nedozví… A k matematice jsem se dostal takto: měl jsem na ni talent, nikdy jsem se ji nemusel učit, a to dokonce ani na vysoké škole. Šlo to samo, v komunistickém Československu jsem studium na vysoké škole považoval především za formu oddalování nástupu na vojnu, kterou bych, jak jsem byl přesvědčený, v devatenácti letech nepřežil. Ona fakulta měla navíc pověst velmi liberálního prostředí, na rozdíl od fakulty filozofické, kam bych asi normálně směřoval svými zájmy, ale vyhodili by mě mnohem dřív…

A od matematiky k překladatelství jste se přesunul jak?

V mládí bylo mým hlavním zájmem divadlo, měli jsme amatérské divadlo v Olomouci, pak jsme unikali přes Brno až do Prahy. Velmi záhy jsme se stali terčem pronásledování, přestože jsme se nechtěli věnovat politickým tématům. No ale hrajte absurdní divadlo v absurdní společnosti… Nicméně definitivně ho zlikvidovala až demokratická revoluce, ale za to jsme si už mohli sami. Když už jsme hrávali kvůli zákazům jen velmi sporadicky, tak jsme se pustili do vydávání časopisu, kam jsem začal záhy přispívat i překlady. A když jsem si uvědomil, že sám pro sebe nejsem nijak zvlášť zajímavý, přestal jsem víceméně psát vlastní literární texty. K překladům jsem se dostal přirozenou cestou – neuspokojovala mě výuka na gymnáziu a chtěl jsem vědět, o čem Dylan či Joni Mitchell zpívají, tak jsem se do toho musel pustit sám.  Měl jsem také velké štěstí na učitele na pražské Jazykové škole.

Máte rád detektivky?

Abych neříkal jen samé bonmoty… Já je nečtu, jenom je překládám. Nejsem takový příznivec detektivek, že bych je nějak vyhledával. Mám rád hodně věcí, ale ve své hierarchii se k jejich četbě příliš nedostanu. Nemám moc rád takzvanou oddechovou četbu.

Jak se vám tedy překládala série značně objemných detektivek od Roberta Galbraitha, alias J. K. Rowlingové?

To jsou dvě věci. Paní Rowlingová, nebo tedy pan Galbraith, nemá až tak jednoduchý jazyk, jak to na první pohled vypadá. Ale na druhou stranu musím říct, že alespoň pro mě to dneska není žádná nepřekonatelná překladatelská výzva. Ono se to překládá – i přes onu objemnost – docela dobře a relativně rychle. Pak se mi líbí, že navzdory mnoha stranám jsem zatím neměl pocit, že by tam byla nějaká vata. Vždycky mi připadá, že je román velmi dobře vystavěný a na místě redaktora bych asi špatně hledal místa, kde by se dalo škrtat. Takže se to překládá pěkně.

V prosinci jste byl na měsíční literární rezidenci v broumovském klášteře. Můžete vysvětlit, co taková rezidence obnáší?

Rezidence je výrazně pracovní, člověk se snaží udělat víc práce než za běžných okolností, což ale většinou nevyjde. Protože je to velice milé prostředí, takže člověk musí navštívit kavárnu, restauraci, koncerty, divadla. Ale přestože člověk udělá trošku víc práce než normálně, tak je hlavně o hodně víc odpočatý…

Kdesi jsem se dočetla, že k literárním grantovým pobytům máte zdravě odtažitý anglosaský vztah… Co si pod tím představit?

Připadá mi, že člověk by neměl jakoukoliv svou pozici považovat za samozřejmou a že má na ni nárok. Že třeba chce být spisovatelem a má na to nárok. Já jsem na jednu stranu strašně vděčný nejen Broumovu, že takové pobyty existují. A samozřejmě ještě důležitější jsou pro původní autory, kteří se psaním mohou živit jen velmi výjimečně. A onen odtažitý vztah? Nechci nadávat na mladou generaci, ale cítím zvláště u mladších kolegů, že ten nárok někteří mají. Že prostě „já mám právo dělat to, co si v životě usmyslím“. Já se domnívám, že člověk má dělat v životě to, co si usmyslí, to je důležité, ale zároveň má počítat s tím, že nemá automaticky nárok dělat to za peníze, jaké si třeba představuje. Grantová podpora je jistě dobrá věc, ale ke grantovým „profesionálům“ chovám jistou skepsi. Anglosaský grant pak vypadá většinou tak, že máte k dispozici postel a knihovnu, ale špagety s kečupem už si musíte uvařit za své. Ale pro člověka, který třeba nemůže v klidu pracovat doma, je samozřejmě i tohle k nezaplacení.

V Broumově jste byl na rezidenci už podruhé – byl tento pobyt něčím jiný?

Ano, především absencí sněhu. Když jsem v Broumově byl poprvé, tak jsem se do Broumovska naprosto zamiloval, včetně toho, že jsem málem umrzl v Broumovských stěnách, protože celý leden bylo minus dvacet, fučelo, sněžilo a já zabloudil. Všechno bylo nádherné, zasypané sněhem. Mělo to pro mě úplně pohádkové kouzlo. Tak to se při druhém pobytu neopakovalo, ale myslím, že se budu zase velmi rád vracet.

Na čem jste v Broumově pracoval?

Doháněl jsem termíny. Robert Galbraith, alias Rowlingová napsal/a zatím nejtlustší díl, skoro tisíc stran. Pátá kniha, bude se jmenovat Neklidná krev. A jsou tam epigrafy z eposu Královna víl od alžbětinského básníka Edmunda Spensera – původně jsem doufal, že to přeloží alespoň někdo jako Martin Hilský, ale nikoho nesehnali, tak to musím překládat taky, a tak jsem se uchýlil do Broumova.

Ona vlastně všechny díly této detektivní série uvádí jinými citacemi, že?

Ano, myslím, že si to Robert vytkla za jisté intelektuální cvičení, které jí zatím vychází. A je to hezký nápad. Zdá se mi, že čím dál víc přitvrzuje. Napřed to byla třeba metalová kapela s písničkami. V předposledním díle už to byl Henrik Ibsen, jedna jediná divadelní hra, a ona v ní vždy najde odpovídající citát, který s danou kapitolou souvisí. A totéž teď má s Edmundem Spenserem – je to hra se čtenářem.

Odvezete si z Broumova domů nějaký nečekaný zážitek, stejně jako před třemi lety, kdy jste málem umrzl v Broumovských stěnách?

Když jsem tam šel tentokrát, nebyla vánice ani metelice. Hvězda byla pořád jasně viditelná, takže to byl z turistického hlediska v podstatě banální výlet, nicméně krásná procházka… Opět mě překvapilo, jak v „chudém kraji“ mají lidé správně srovnané hodnoty. Dva dny před Štědrým dnem už byly prakticky všechny krámy zavřené a visela na nich oznámení, že otevřou někdy v prvním lednovém týdnu.

Ladislav Šenkyřík – Narodil se v roce 1957 v Žarošicích. Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Žije v Praze. Překládá z angličtiny (Ian McEwan, I. B. Singer, Ch. Bukowski, K. Vonnegut, E. A. Poe, V. Nabokov, A. Burgess, M. Amis), věnuje se především překladům moderní anglosaské literatury.

Rozhovor vznikl pro web Místní kultura.