Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Hyde Park
  • Názory
  • Bez Boha bych to nedala
banner

Bez Boha bych to nedala

Michaela Plchová

Sobota, 20. listopadu 2021

Bez Boha bych to nedala

Když promluví o Bohu, máte pocit, že se okolo vás trochu změnil prostor. Abatyše opatství Venio Francesca Stanislava Šimuniová byla jedním z řečníků 8. Broumovských diskusí. Společně jsme si povídali o benediktinech, řádové hierarchii a nutnosti přijmout velký úkol, i když ho zrovna nechcete.

Jste členkou řádu benediktinů, kteří jsou velmi těsně spjati s Broumovskem. Znala jste zdejší kraj? Měla jste prostor si to tady trochu zažít?

Kraj jsem vůbec neznala. Prostoru jsem bohužel moc neměla, protože venku byla vichřice, takže to nešlo. Ale jdu ještě na prohlídku města a chystám se na Hvězdu. S Hvězdou mi to už jednou nevyšlo, takže se moc těším.

Vrátíte se sem ještě?

To doufám. Na Broumovsku jsem byla poprvé letos v létě. Už jsem sem chtěla jet dříve, ale bohužel jsem onemocněla. Pak jsem zase musela do Berlína. Vyšlo mi to až na letní vernisáž výstavy současných umělců v kostele sv. Vojtěcha v broumovském klášteře. Měl ji uvádět pan arciopat, ale nemohl, takže jsem za něj zaskočila. Okamžitě mě to tady nadchlo.

Co mohou benediktini tomuto kraji přinést v současnosti?

Podle mě pořád to samé. Zaprvé je atraktivní žít v komunitě, sdílet materiální i duchovní hodnoty. Komunita vám dává zpětnou vazbu, když spolu žijete 24 hodin denně, musíte to vzít vážně. Jinak v té komunitě nemůžete být. Další věc je to, že benediktini reagují na prostor, kde žijí. Nemáme žádné charisma typu nemocnice, chudí… jako třeba boromejky, nebo jezuité. V řeholi je psáno, že bratři mají dělat to, co je potřeba.

V minulosti měl řád velkou autoritu, byli dokonce i nad šlechtou. Tím, že byli ekonomicky nezávislí, nemuseli se na nikoho ohlížet. Řehole dává zcela jasná pravidla života, a proto to tady tak vypadá. Konali pro obecné dobro a pro slávu Boží. Určitě záleželo na opatovi, jaký byl typ. Některý byl víc duchovní, některý víc ekonomický.

V letošním roce jste se stala abatyší řádu. Jak k tomu došlo?

Na začátku to bylo vzrůšo, protože jsem to nečekala. V tom období jsme měly výročí k bitvě na Bílé Hoře, k tomu pandemie a do toho jsme někde v pozadí věděly, že máme volit. S ostatními sestrami jsme si myslely, že si vezmeme čas diskutovat roli abatyše, ale vůbec k tomu nedošlo. Loni na začátku prosince se opatření trochu uvolnila, takže jsme mohly jet do Mnichova popovídat si se sestrami a 2. ledna jsme tam jely znovu na volbu. Už předtím se nějaké sestry ozvaly, že by o mě uvažovaly. To mě vyděsilo, ale musela jsem se tím zabývat. Bylo jasné, že si to musím ujasnit, abych mohla dát korektní odpověď. Myslela jsem si, že abatyší být nechci. Pak mě ale začal zpracovávat „velký šéf“. Zjistila jsem, že není lehké odmítat ve vánoční době úkol, na který se necítím. V tomto období se všechno točí okolo Panny Marie a úkolu, který dostala. Nebylo to jednoduché, ale skrze modlitby jsem dospěla k tomu, že pokud budu zvolena, přijmu to. Když se to blížilo, tak to stejně ale byla crazy představa.

Co se pro Vás změnilo?

I v moderním klášteře hraje hierarchie roli. Mám velkou moc a samozřejmě velkou zodpovědnost. Když máte zastupovat Krista ve společenství, musíte s tím pracovat. Máte tam všechny sestry se všemi jejich starostmi a radostmi. Je to citlivé, sdílíte všechno. Máte tu zodpovědnost i tu moc věci ovlivnit tak, nebo tak. Navíc se v tom míchá to, jak je každý jiná osobnost. Někteří lidé mají nekritický vztah k autoritám, jiní zase jenom kritický. Z posledního místa najednou sedím vpředu a všem předsedám. V refektáři všichni čekají, až zvednu lžíci k ústům… S tím se taky musíte naučit pracovat, přijmout to, je to výzva. Přitom já nejsem typ, který by měl potřebu někomu říkat, co má dělat. Ale tak to prostě hledáme.

K tomu jsem ještě statutární orgán, spravuji nemovitosti v Německu, řeším věci, které jsem nikdy neřešila… Naštěstí se to dá řešit s poradci.

Přijela jste v civilním oblečení. Možná to může někoho překvapit, protože abatyši si většinou představujeme v hábitu. Nosíte ho jen uvnitř řádu?

Náš hábit, přesněji chórový plášť se závojem, který oblékáme přes civilní oblečení k modlitbě, vznikl specificky pro naše opatství Venio. Nebylo to ale vůbec lehké. Venio byla komunita žen ve 20. letech v Mnichově, které stály o intenzivní duchovní život, dokonce i o řeholní život. Naše zakladatelka Marianne Johannes chtěla do kláštera, hodně ji uchvátila modlitba hodin. Nemohli ji ale vzít, měli plno a ona dál jezdila na duchovní cvičení do benediktinských klášterů. Chtěla praktikovat modlitbu, tak jak ji zažila. Se skupinou dalších žen se shodly, že to chtějí praktikovat v běžném životě. Stály o komunitní žití, stály o oficiální schválení od biskupa, zařídily si kapli. Biskup jim požehnal, ale stále to byl komunitní život schválený biskupem. Ty ženy zůstaly ve svých zaměstnáních a snažily se žít život modlitby. Okolo nich se nashromáždily další, po nějaké době chtěly tuto formu upevnit. Došlo k rozkolu mezi volnější a přísnější formou, malá skupina se rozhodla pro řeholní život. Trvalo 60 let, až do roku 1992, než Vatikán uznal naši formu života. Bylo jasné, že z ekonomických důvodů musely ženy zůstat v civilních zaměstnáních, a proto zůstaly i v civilním oblečení. Zároveň toužily po společném oblečení k modlitbě, po hábitu a společně ho vytvořily.

Jsem za to vděčná. Pro mě byla dříve překážkou představa, že budu muset chodit v hábitu. Ale tento náš chórový plášť se mi okamžitě líbil. Sjednocuje nás, když si ho k modlitbě obleču, mám úplně jiný pocit. Jsme ale jediné, kdo to takhle má.

Kromě toho, že jste abatyše, máte tedy ještě civilní zaměstnání? Co děláte?

Jako abatyše jsem ze zaměstnání uvolněna a věnuji se komunitě. Předtím jsem 18 let pracovala pro německou neziskovou organizaci Aktion Sühnezeichen Friedensdienste a koordinovala práci dobrovolníků s přeživšími šoa, lidmi s postižením, menšinami, prostě lidmi, které se nacistická ideologie snažila odstranit ze světa. Mladí Němci jezdí do Čech a dalších zemí takto dobrovolně pracovat, rok tu žít a učit se jazyk již od roku 1958.

Na konferenci jste řekla, že je těžké mluvit o hodnotách, stejně jako je těžké mluvit o Bohu. Proč je těžké mluvit o Bohu?

Protože je to něco samozřejmého, alespoň pro věřícího člověka. Když věříme v Boha, vstupuje do našeho života, ale je těžké o tom mluvit. Je to osobní. Možná to je intimní, emoční. Jako kdybyste měla mluvit o vztahu k partnerovi, kterého fakt žerete. Nějak se o tom mluvit dá, ale těžko říct, jestli tím vyjádříte podstatu. Jsou to ty nevyslovitelné věci. Že ve vás otevírá úplně nové prostory, že zasahuje vaše srdce, že prožíváte něco, co s nikým jiným neprožijete. Že z vás dělá jiného člověka, dává vám hrozně moc, co nemůžete ani ocenit, ani vrátit, ani úplně popsat... Přijde mi strašně líto, že ho lidi odmítají, protože kdyby ho znali, tak by to ani nešlo. Když to nezažijete, tak tomu nerozumíte. Cyklíte se v nějakých svých otázkách, pochybnostech a klišé, a to brání té přímé zkušenosti s Bohem takovým, jakým je. A je to větší než my všichni.

V poezii pro cestující v pražském metru byla kdysi báseň Hledáš boha mezi mraky, nebo někde v kostele, on ti zatím boogie woogie v srdci tančí vesele. Je tedy Bůh tím, čeho se dotýkáme ve svém nitru?

Určitě. Pro mě je to Bůh. Skutečný, hluboký, naplňující, kdy cítíte, že jste přijatá a milovaná. Já to tak opravdu zažívám. Přijdu po dopoledni v kanceláři na polední modlitbu naštvaná, nechápající…, a pak se začneme modlit žalmy a vždycky najdu něco, co mě podpoří. Je to tím, že se nezacyklím v negativním pocitu. Uvolní mě to, vyčistí se mi hlava a po chvíli se najde řešení, nebo nějaký další krok. Fascinuje mě to. Vnímám, že dostávám velmi rychle odpovědi na svoje otázky. Taky mě fascinuje, že jsou lidé, kteří říkají, že hledají a nenacházejí. Já nehledám a nacházím. Největším ziskem mého života bylo vědomí, že to nedám bez Boha a přijetí toho, co nabízí.

Děkuji za rozhovor

sr. Francesca Šimuniová OSB (abatyše)

Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze. Vzhledem ke znalosti ruštiny odjela na Sibiř, kde strávila rok jako dobrovolnice německého luterského sboru v Krasnojarsku. Přestože byla ve dvou měsících svého života pokřtěna v Českobratrské církvi evangelické, konvertovala v roce 2008 ke katolicismu a vstoupila do benediktinské komunity. Stala se řádovou sestrou opatství Venio a 10 let působila v klášteře poutního areálu Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře. Od února 2021 je abatyší opatství benediktinek v Mnichově a v Praze.

Přidejte komentář:

Diskuse je uzamčena pouze pro registrované uživatele.
Pokud se chcete do diskuse zapojit, zaregistrujte se nebo se přihlaste

Diskuze k článku:

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Telefon: +420 777 314 251
Email: rene.herzan@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)