Broumovsko – regionální produkt: Kraslice

Jak dlouho se věnujete malování?

Zrovna nedávno jsem můj příběh vyprávěla dceři. Dnes je úplně jiná doba, vy si můžete dělat co chcete. Moje přání ze základní školy bylo stát se malířkou skla nebo porcelánu. Už od mala jsem ráda malovala na sklo, porcelán, sádrové věci – pomalovala jsem co šlo. Po základní škole jsem chtěla na školu uměleckou. Jedinou možností byl Nový Bor anebo Karlovy Vary, ale nepustili mě ani do jednoho města. Dříve se vše řídilo národními výbory. Bylo již dané, kolik dětí z toho kraje nebo okresu, může jít tam a tam. Na škole fungovala výchovná poradkyně, která nám radila, kam máme jít. V našem kraji se doporučoval obor švadlena, tkadlena anebo obráběčka kovů. To byla pro mě katastrofa, já tak moc toužila jít na uměleckou školu. Zkoušeli jsme různá doporučení od učitele na výtvarku, doporučení od školy a nic nebylo platné. Jediné, co mě zachránilo, bylo jedno volné místo na brusičku skla ve Světlé nad Sázavou. To také nebyl náš kraj. V tu dobu se říkávalo „řemeslo má zlaté dno“, což dnes není pravda, když skoro všechny sklárny jsou zrušeny. Moje studium bylo velmi složité na dojíždění, a tak jsem si zažádala o přestup do Poděbrad. Povedlo se. Velmi dobře jsem se učila a chtěla jít dál studovat, ovšem kolotoč začal znovu. Žádanky, doporučení, dopisy. Dokonce tatínek psal spousty dopisů, že mám prokázaný talent, marně. Vůbec nic nepomohlo. Před nedávnem jsem ty dopisy našla, a tak si na vše vzpomněla. Můžu říci, že můj sen si plním až teď.

Jak šel váš život dál?

Řemeslo mě chytlo, jako brusička skla jsem pracovala v Polici nad Metují celých 18 let, pak firmu zavřeli a já šla do drůbežárny, kde se líhla kuřátka. Jen si to představte, já se sklářskou školou u kuřat. Byla to anglická firma a za pět let ji taky zavřeli. Jediné co do teď zůstalo jsou haly, které využívá jiná firma. Právě tam mě napadlo kreslit na vejdunky.

Jak postupujete při malování kraslic?

Vejdunky si připravuji sama, nebo mi je nosí sousedi, spolupracovníci, kamarádi. Když jdu malovat, nikdy nevím, jakou barvou, jaký vzor. To vše mě napadá, když beru vejdunku do rukou. Dělám většinou 2-3 najednou. Natřu si je základní barvou, udělám první ornamenty a musím nechat uschnout. Pak se k nim zase vrátím a dle nálady začnu domalovávat vzory, co mě napadnou. Kreslím ráda květiny. U práce se musím soustředit. Počítám si tahy štětcem na jedné straně, abych pak na druhou stranu to namalovala stejně. Díky používání stálých voděodolných barev jsou kraslice vhodné i do exteriéru. Používám syntetickou emailovou barvu ředitelnou vodou. Z kraslic vytvářím i zápichy, velikonoční věnce a další dekorace, jako je pro region tradiční líto. Zvolenou techniku a motivy inovuji tak, aby mé výrobky obstály v současných interiérech.

Jaké vejdunky používáte?

Slepičí, husí a pštrosí. Často mi nosí lidé vejdunky ze supermarketů, ale ty mají na sobě vytisknuté číslo. Ty pak nemohu použít. Čekám, kdo jaké přinese.
Vím, že malujete nejen kraslice, ale i další věci – jaké? Jaký motiv máte nejraději?
Kreslím na sklenice, hrnky, džbánky, kraslice, prkénka, lahve a letos jsem začala kreslit ještě na látku, a to zažehlovacími barvami, tak se látka může bez problémů prát. Novinkou jsou povlaky na polštářky, ty se skvěle hodí na chalupy. Inspiraci si beru z regionálních předmětů, jako jsou například malované skříně, talíře a truhly. Mým hlavním motivem je růže, kterou chápu nejen jako květinu, ale také symbol, který je silně spjat s regionem, městem, ve kterém bydlím a pracuji.

S dcerou jsme založili „Lidovou dílnu 322“, prostřednictvím které posíláme kraslice do světa. Máme Facebook a Instagram. O mých kraslicích natočila reportáž Česká televize do pořadu Toulavá kamera. Už se moc těším na trhy a jarmarky, to mi moc chybí... Chtěla bych popřát všem čtenářům pevné zdraví.