Bubínek štěstí rozveseluje seniory v broumovské nemocnici

Text a foto Nikol Trnovcová

Neděle, 19. května 2024

Sdílet na:

Na oddělení následných lůžek v nemocnici Broumov praktikuji čtvrtým rokem aktivizační programy prostřednictvím uměleckých činností – arteterapii, tanečně pohybovou terapii a muzikoterapii. Tentokrát přicházím rozveselit klientky s bubínkem štěstím. Je to perkusní kovový nástroj s klapkami připomínající kočičí jazýčky. Dokáže na něj hrát naprosto každý. Při této aktivitě se setkávám také s recitátorkou Zdeňkou Hrubou, která mě překvapí svou vlastní básní.

Zatímco si mnoho lidí o víkendu přispí, nebo si u snídaně plánuje dnešní den, klienti následných lůžek sedí, případně leží po snídani na svém pokoji. Je neděle a přesně v 9 hodin začíná na oddělení program, který klienty rozveselí, namotivuje ke komunikaci, spolupráci a celkově zpestří dlouhou chvíli při hospitalizaci. Přicházím na první pokoj s bubínkem a může začít kreativní dopoledne.

Naprosté ticho prostoupí zvuky bubínku štěstí

Ticho bývá na většině pokojů, pokud zrovna nehraje televize. Málokdy se setkávám s tím, že bych vstoupila se svým programem do rozběhnuté konverzace. Tři klientky v naprosté tichosti hledí před sebe. S úsměvem mě vítají. Oslovuji první z nich a nabízím dnešní aktivitu. „Neumím hrát na žádný hudební nástroj,“ zmiňuje má dnešní první klientka. Rozezvučím bubínek a mezi tím se dozvídám, že se jí zvuky, které vyluzuje, líbí. „Budu něco platit?“ ptá se. Odpovídám, že poskytované aktivity jsou v rámci hospitalizace v nemocnici zdarma. Zajišťuje je Nadační fond města Broumov.

Nabízím paličky, že si může zkusit zahrát. Vysvětluji, v kterých místech se bubínek rozezvučí. Plně soustředěná milá dáma zkoumá různé zvuky z jednotlivých klapek. „Jé, ta klapka vypadá jako kočičí jazyk. Mám doma kočičku, která při hlazení vrní. Ráda poslouchám její vrnění,“ říká a během povídání stále hraje na bubínek.

Přecházíme k druhé části aktivity, a to k párové hře. Každá máme jednu paličku a střídavě hrajeme. Vždy do bubínku ťukneme v určitém počtu. Zpočátku si každá hrajeme na jazýčky, které máme blíž u sebe, a to každá dvakrát. Postupně počet ťuknutí navyšujeme. Zahraju na klapky, které jsou blíže milé dámy. Podívá se na mě svýma krásně modrýma očima a je vidět, že přemýšlí. Vzápětí také začíná používat klapky, které jsou zase blíž u mě. Díky umění se klienti vyjadřují i beze slov, rozhýbou své tělo a vzájemně spolupracují. Hudba je přirozenou součástí našeho života. Je schopna vyvolat silné emoce i probudit vzpomínky na prožité události v našem životě. A právě proto při muzikoterapii ráda využívám bubínek štěstí například při párové hře.

„Nyní si můžete zahrát na bubínek sama pro sebe pro radost,“ navrhuji. Paní vesele hraje bez ostychu. Po chvilce mi vrací paličky a ještě si povídáme. Mezi tím na pokoj přichází paní ošetřovatelka a paní uklízečka. Každá z nich s klientkami konverzuje a obstarává, co je potřeba.

Druhá starší dáma se už očividně na aktivitu těšila. Celou dobu nás se zájmem pozorovala. Dokonce si už předem připravila místo na stolečku pro bubínek. Procházíme si spolu celý proces dnešní aktivity a také si v závěru povídáme o různých tématech. Zajímá se, zda zase přijdu. Odpovídám, že přijdu zase o víkendu, a že nás čeká velikonoční prožitkové tvoření.

Setkání s šestadevadesátiletou recitátorkou Zdeňkou Hrubou

Třetí klientka leží na svém lůžku a už z dálky na mě volá, že na hudební nástroj nehraje, že ji to nebaví. Nabízím, zda jí mám třeba jen zahrát. „Mám raději recitaci,“ zmiňuje. Nabízím, že přinesu z knihovny, která je umístěna na chodbě, básničky na čtení.

„To nechci. Mám své básničky,“ prozrazuje. Následně se od paní Zdeňky Hrubé dozvídám, že se celý život věnuje recitaci. Ptám se, zda mi někdy zarecituje. „Jé, a nebudu vás zdržovat? Zarecituji vám hned. Bude mi 96 let, tak si třeba na celou básničku nevzpomenu,“ říká. Odpovídám, že budu velice ráda.

Paní Zdeňka recituje básničku Panák z velkého města. Má velice krásný přednes. Jsem udivená, jak je báseň dlouhá. Dostává se jí velkého potlesku od spolubydlících. Dozvídám se, že báseň složila sama. Asi ve dvanácti letech šla v Náchodě kolem obchůdku, kde viděla krásného panáka. „Slovo za slovem mě napadalo a mám ji dodnes napsanou ve své paměti. Velmi bych si přála, kdyby se dostala třeba někam do novin.“

Domluvili jsme se, že přednese básničku i ostatním klientům z vedlejších pokojů při skupinovém tvoření. Program na další aktivizaci je jasný. Skupinové prožitkové velikonoční tvoření a recitace Zdeňky Hrubé. Vesele se všichni loučíme. Při odchodu slyším, že si dámy mezi sebou povídají o bubínku štěstí a o básničce.  

Panák z velkého města / Zdeňka Hrubá z Martínkovic

Ve stínu pod strání stojí vetchá chýše maličká,

v ní skromně žije vnuk a jeho babička.

Postava stářím sehnutá, stále však čilá, andělská dobrota zírá jí z tváří.

A jak je stařenka laskavá milá, když plachý úsměv z očí jí září.

V koutě světnice zpuchřelá postel stojí, v ní leží ten chlapec tichý, bledý.

Babička laskavým slovem jeho nemoc hojí. On však kamsi v neznámo hledí.

Babičko, pamatuješ si ještě, jak jsme spolu byli v tom velikém městě?

Jak bych nevěděla, můj chlapče drahý,

však nenamáhej se ještě, abys byl brzy zdravý.

Babičko, ty víš, co mě tam láká, vzpomínám pořád na toho panáka, co ležel ve velké krabici vedle vojenských Husarů.

Na hlavě lesklou měl zlatou přilbici, ale moc drahý, stál 20 krejcarů.

Po těchto slovech stařenka strnula, což je jinak velmi švitořívá

a její ruka se pomalu sunula tam, do hrnečku, kde drobné penízky naspořila.

Rychle si béře na hlavu šátek,

peníze v uzlíčku svázané a drobným spěšným krokem vychází ven z vrátek.

Přichází k městu a před krámem, kde tehdy se svým maličkým stála,

jak by jí na duši uvalil kámen, když drobné peníze v rukou spočítala.

Ve výloze vidí vůdce všech Husarů,

ona však místo 20 má 15 krejcarů.

Náhle však z vojáků odtrhla oči

a rázem odhodlaně do krámku vkročí.

A tak když po chvíli vejde zas na ulici,

nese si panáka pod paží v krabici.

Šťastný úsměv jí zmizí z očí. Sotva že přes práh světničky vkročí.

Ozve se výkřik můj drahý Bože. Vrhá se na staré nízké lože.

Panák jí s krabicí upadl na zem, plamének v očích dětská uhasíná, jak plamen svíce,

tvář její popelavě bílá už jenom těžce namáhavě dýše, když jenom těžce vydechne tiše.

Babičko, neseš mi panáka?

Tento článek byl podpořen Journalismfund Europe v rámci výzvy Local Media for Democracy a vznikl na Simulátoru žurnalistiky, který pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko.