Červený kříž

Polní cesta vede kolem naší chalupy podél polí do ruprechtického lesa. V polovině stoupání do kopce jsem se zastavil. Broumovské stěny, masiv Adršpašských skal a Javoří hory s 880 m vysokým Špičákem tvoří jakési pomyslné mezikruží Broumovského výběžku. Na západním obzoru se rýsují Krkonoše, zřetelně je vidět Sněžka. Původní němečtí obyvatelé měli pro svůj rodný kraj poetický název "das braunauer Ländchen". Při pohledu na rodný kraj a modrou oblohu jsem poděkoval za krásné ráno a pokračoval podél polesí, kterému místní říkají "Šolcovna". Scholz byl jakýsi titul starosty původních obyvatel. Po levé straně cesty se ke mně blížilo větší stádo krav. Dělil mě od nich jen tenký drát, opatřený výstražnou tabulí: "Varování, vedení je pod proudem." Ještě krátká procházka po rozkvetlé louce kolem mělkého a vysychajícího rybníku. Broumovský výběžek je snad letos zakletý, několik týdnů už ani nekáplo. Zvedl jsem závoru, která marně brání neukázněným řidičům vjezdu do lesa. Za závorou, několik metrů od cesty je mramorový kříž s jednoduchým nápisem: "Petr, 2008." Petr Holý zde nešťastnou náhodou ve věku 35 let uhořel v krmelci pro lesní zvěř. U paty kříže ležela na fialovém vřesu sklenice s umělými růžemi.

Chvíli jsem postál u prostého Petrova kříže. Po lesní pěšině, která vede na Špičák, jsem po několika minutách dorazil ke studánce. Studánka nabízí turistům, lesním dělníkům a houbařům pramenitou a studenou vodu. Nad vytékajícím pramínkem je hezký přístřešek. Na jeho prahu ležely dva plechové hrníčky. Neměl jsem sice žízeň, ale neodolal jsem. Trochu jsem se napil čerstvé vody. Už pro ten pocit, že jsem udělal něco pro své zdraví. Voda ze studánky prý má zázračnou moc. Nic to nestojí, tak proč to nezkusit. Vrátil jsem se na původní cestu, chtěl jsem dojít až k rybníku. Na rozcestí mě ručně vyrobený dřevěný štít, surově přibitý skobou do smrku upozornil, že cesta vpravo vede k "Červenému kříži". Téměř dvoumetrový dřevěný kříž je už pouze torzem kříže, který tu před třiceti lety postavili místní obyvatelé, pánové Jiří Smola se sousedy Fišerem a Novotným. Za tři desítky let udělalo drsné podnebí Javořích hor svoje. Z kříže se zachoval pouze sloupek a půl ramene, červenou barvu už dávno smyl déšť. Sešel jsem za křížem s cesty a zastavil se u roubené chaty, která patří myslivcům. Měl jsem smůlu, byla ten den zavřená. Občas jsem tam natrefil "Kocoura", tedy pana Tomeše staršího. Měl v chatě plynovou bombu, udělal mi vždy pořádného turka. U kafe vzpomínáme na staré časy, Láďa má už taky pár křížků a umí pěkně vyprávět. Kolem chaty vede cesta na Špičák. Přes cestu leží obklopen březovým porostem rybník, kterému říkají "Červeňák". Leží na půli cesty z Ruprechtic do Heřmánkovic a Hynčic, a tak se tu koupou děti ze všech tří obcí. O prázdninách sem zajdou děti ze školy v přírodě nebo skauti, mají v Šolcovně stanový tábor.

Při pohledu na rybník mi došlo, že je nejvyšší čas vrátit se domů. Při zpáteční cestě jsem ještě jednou prošel kolem Červeného kříže. Myšlenka, že by nebyl velký problém kříž opravit, nebo alespoň vyměnit rozbité rameno, mě už nepustila. Pozval jsem si Jirku, autora stávajícího kříže. Při kafi a pampeliškovém víně se od něho dovídám zajímavou historii Červeného kříže. Kříž, který před lety se svými přáteli postavil, je už třetí v pořadí. Vyprávěl mi, jak jej pan Šubrt, co bydlel naproti v kovárně, vzal jednou do lesa. Bylo mu tehdy dvanáct roků, ale vidí to ještě jako dnes. Na místě dnešního kříže stál dřevěný, červený kříž s plechovou maketou Kristova těla. Značná část plechu byla již poničená, barvu z poloviny Kristova těla smyl déšť. Pan Šubrt mu vyprávěl, že ten kříž tam stojí už moc roků, že ho snad stavěli ještě za časů jeho pradědečka. Jirka mi udělal radost: "Já ti nakreslím, jak ten kříž vypadal." Šel domů a za hodinu se vrátil s obrázkem Kristova kříže.

Heřmánkovická cesta vedla v 19. století do sousedního Slezska. Používali ji pašeráci k pašování zemědělských produktů a dobytka. Na cestě, v místě, kde dnes stojí kříž, došlo mezi pašeráky a stráží k přestřelce. Zůstalo prý tehdy na obou stranách několik mrtvých. Na památku této smutné události postavili tehdejší ruprechtičtí obyvatelé dřevěný kříž s plechovou maketou Krista. Natřeli jej červenou barvou, barvou krve a nazvali jej "Červeným křížem". Mnohem později zde ve zdejším regionu prováděli zeměměřiči měření. Kříž s plechovým Kristovým tělem byl již natolik zchátralý, že jej odstranili a na jeho místo postavili obyčejný dřevěný kříž. Má na této lesní cestě svoji důležitost. Na všech turistických mapách a speciálkách je od poloviny devatenáctého století Červený kříž zakreslen jako památné místo. Druhý kříž, postavený zeměměřiči za moc nestál a za pár let byl rovněž v žalostném stavu. Protože místo Červeného kříže je důležitým výškovým triangulačním bodem, rozhodl se pan Smola se svými přáteli postavit nový. Vyrobil ještě pěknou dřevěnou tabulku s nápisem Červený kříž, aby lidé na rozcestí nesešli z cesty. Kříž, v pořadí již třetí, postavili sedmého července 1985, což bylo shodou okolností památné datum upálení Mistra Jana Husa. Ani si to prý tehdy neuvědomili, byla to zvláštní náhoda. Zhotovili jej během jednoho dne a natřeli opět jasnou červenou barvou. Takovou, jakou měl původní první Červený kříž.

Několik dní jsem se marně snažil přesvědčit v penzionu místní mladší generaci i další přítomné hosty, že by bylo třeba chátrající kříž opravit. "Stačilo by třeba vyměnit jen sto dvacet čísel dlouhé rameno, sloupek ještě drží." "Vy ste ňákej pobožnej, k čemu je vám v lese kříž," je jen jedna z mnoha odpovědí. Vysvětlování, že je to otázka stoleté tradice, jim nic neříká. "Kde na to máme vzít materiál, to přijde aspoň na tři stovky," zní další námitka. Ještě jsem to nevzdal. "Já vám na to ty prachy dám." Se svým návrhem jsem bohužel nepochodil ani u mých přátel, kteří jej před lety postavili. "My jsme si svoje už udělali, ať to zase udělá někdo jiný."

Jednoho večera jsem se svěřil v altánku před penzionem se svým problémem sousedům Pepovi a Petrovi Šulcovi. Josef, tedy pan Hůlka, je celou svou osobností prostě samorost. Kdyby se natáčel film o Krakonošovi, nenašli byste vhodnější osobu. V mládí byl uznávaným horolezcem, však má v penzionu na nástěnce plno fotek. Se svým psem se chodí od dubna až do listopadu v kraťasech koupat do Červeňáku. Do hospody chodí Josef a Petr zřídka, vídávám se s nimi jen při mimořádných akcích v hasičárně jako je Silvestr, První máj, Den matek nebo dožínky. To pan Bolehovský s Milošem a dalšími hasiči zatopí v obrovských kamnech, v Olivětíně seženou "štěně" a večer je v boudě živo. Sejdou se nejbližší sousedé, donesou se chlebíčky, okurky, bramboráky nebo guláš. Před patnácti lety se tu scházeli sousedé denně, ale nějak se to bohužel pokazilo.

Na několik dní jsem odjel domů do Chomutova. Myšlenky na opravu kříže jsem se už vzdal. Za tři týdny dostala manželka dovolenou, a tak jsme se vrátili. Druhý den dopoledne šel pan Hůlka se psem kolem baráku a zazvonil u dveří. "Zejtra ráno zajdi k Šulcovi, uďáli sme ti novej kříž. Chtěl jsem ti udělat radost, protože jsi mně už udělal pár fotek se psem." Nemohl jsem ani dospat. Ráno letím k Šulcovi, bydlel přes silnici. "Petře, vy jste udělali novej kříž?" "Tak pojď na zahradu, tady ho máš, ale natřít si ho musíš už sám."

Na dvou malířských kozách ležel nádherný, přes dva metry dlouhý kříž z dřevěných hranolů. Perfektní profesionální práce, sloupky mají sejmuté hrany. Pepa opatřil patu sloupku přes půl metru dlouhou kovovou botou, aby nehnil. Červený kříž přece musí těšit pocestné dalších sto roků. Ještě téhož dne jsem jel vlakem do Broumova koupit barvu. Nátěr proti plísním a stříbřenku na nápisy měli, ale místo červené barvy jsem musel vzít za vděk hnědou.

Po další tři dny jsem natíral kříž třemi nátěry proti plísním a třemi nátěry hnědou barvou. Josef mi ještě přinesl Jirkovu dřevěnou tabulku, kterou odmontoval u rozcestí se stromu. Na vybarvení stříbřenkou nápisu kříže a tabulky jsem si dal obzvlášť záležet. Čtvrtý den jsme se všichni tři sešli u hotového díla. "Pánové," obrátil jsem se na Pepu a na Petra, "jak dopravíme ten kříž do lesa?" "To jsme už zařídili, odveze jej tam zítra Milan." Milan Jareš je majitelem místního penzionu Malý dům. V penzionu bývají děti ze škol v přírodě, turisté a najdou zde ubytování a stravu i stavební dělníci.

Ráno jsme se sešli u Petra na dvoře, čekal nás už Milan s autem a vozíkem. Před naložením kříže na auto se nám ještě Pepa pochlubil měděnou cedulkou s vyrytou nadmořskou výškou. Našroubuje se prý v lese až na místě. Podle naší chalupy se do lesa nedalo projet, vzali jsme to až na samý konec Hynčic kolem pstruží farmy. Zajížďka je to pořádná, ale za půl hodiny jsme byli u cíle. Petr s Pepou se hned pustili do likvidace zbytků stávajícího kříže a do stavby nového. Milan šel do auta a vyndal z brašny kameru, já foťák. "Taková věc se přece musí natočit a zachovat pro příští generace, vždyť je to nádhera." Stojící kříž upevnili oba borci kameny. Petr provedl na kříži poslední kosmetickou úpravu a našrouboval na sloupek měděnou cedulku se třemi vyrytými čísly - 466, označujících nadmořskou výšku. Poslední úprava terénu, je hotovo. Byl jsem ohromně nadšený, radost neskrývali ani ostatní.

Pepa, ten tvrďák Hůlka si klekl na zem před kříž a snažil se o nějakou vlastní modlitbu. Milan otevřel dveře auta a k našemu překvapení vyndal celou basu piv a velkou láhev myslivecké. "Tak pánové, to je můj příspěvek na tuto akci. To se musí na místě zapít." A taky se zapilo, do poslední kapky. Dostal jsem nápad a zavolal domů manželce. "Jani prosím tě, připrav nám nějaké občerstvení." Než jsme dojeli domů, čekalo nás už v našem vinném sklípku teplé jídlo, chlebíčky, a ještě nějaké dobré pití. Manželka nám ještě zvedla náladu a pustila z přehrávače moravské písně. Na památku jsme si udělali pár snímků, na dnešní den budeme dlouho vzpomínat. Seděli jsme při kávě a víně ještě dvě hodiny, na pivo do penzionu jsme už neměli ani pomyšlení. Pan Jareš nás sice ještě pozval na prohlídku videa, ale čekáme na to dodnes. Týden po této události jsme jeli autem domů, ale za deset dní jsem se do Ruprechtic vlakem vrátil. Celý nedočkavý jsem spěchal do lesa k Červenému kříži. Nevěřím vlastním očím, několikrát jsem kříž obešel. "Proboha, vždyť já jsem kříž natřel hnědou, možná hnědočervenou barvou." V ostrém kontrastu s lesní zelení se nemohu smířit s rudou barvou, kterou je kříž přemalován. Krajně rozčílený letím za Pepou a Petrem. "Pánové, jak to, že je kříž červenej?" "Víš, Jirka říkal, že když je to Červenej kříž, tak nemůže bejt přece hnědej. Vzal si prostě stoličku, šel do lesa a přetřel ho." Nemohl jsem pár dní strávit, že to Jirka vůbec udělal, a navíc v době mé nepřítomnosti. Padlo pár ostřejších slov, ale nakonec jsme si to spolu vysvětlili. Manželé se srovnají v posteli a přátelé u piva. Jirkovi musím přiznat, že měl s tou červenou barvou pravdu. "Náš" červený kříž vypadá na lesní cestě do Heřmánkovic opravdu pěkně.

Ruprechtice, červen 2016, Petr Rathner