Jak jsme si zapomněli televizi a našli Vánoce
Stěhování nepatří k oblíbeným akcím. Dokonce se říká, raději vyhořet... Ukazuje se však, že může být i k lecčemu dobré... Čtěte fejeton Pavla Frydrycha.
Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Předpokládám, že pohořelci by s touto větou nesouhlasili, ale – jak chci zdůraznit – říká se to…
Já se stěhoval za svůj život několikrát. Pokud budu brát i stěhování společně s rodiči, tak to bylo asi pětkrát. Z toho dvakrát se vešel celý můj majetek do batohu plus několik krabic s knihami. Jednou to bylo na dva nebo tři batohy (počet krabic s knihami se také úměrně zvětšil).
Dobré v podstatě bylo, že vzdálenost od vystěhovávaného bydlení do nového nebyla, s jedinou výjimkou, větší než jeden kilometr. Všechna stěhování probíhala v rámci katastru Police nad Metují. S nadsázkou hostům, které do Police zveme, říkám: „Police není úplně největší město. V podstatě všechno, co je z náměstí dál jak jeden kilometr, je už na poli.“
Díky krátkým vzdálenostem jsme nepotřebovali dodávku nebo stěhováky, hodně věcí jsem přenosil na zádech a hodně jich naložil do auta. Cest autem bylo při posledním stěhování celkem dost. Plyne to ze skutečnosti, že jsme v té době měli Daewoo Matiz a sami jistě víte, jak veliké to auto je. Ale je až neuvěřitelné, co všechno se do Matizu vejde.

Jedna z krabic obsahovala televizi. V dalších byla spousta oblečení – většinou mně neznámého, ale Martina věděla naprosto jistě, že všechny ty hadříky, svetry, kalhoty a bundy k životu nutně potřebujeme. A hodně krabic s knihami.
V novém domě jsme se nastěhovali do dvou malých místností v patře, protože dole bylo potřeba opravit podlahy. Všechny krabice, krabičky, koše a nádoby s věcmi byly pietně uloženy na půdě, vařili jsme si na dvouplotýnkovém vařiči a pro teplou vodu jsme museli do koupelny. Vážně to stálo za to.
Pak jsme postupně zabydlovali rekonstruované místnosti a počet krabic, krabiček, košů a nádob s věcmi se na půdě snižoval. A v jednu chvíli jsme zjistili, že nezůstala už žádná. Teda aspoň jsme si to tak mysleli.
Asi za půl roku se Martina zeptala, kde máme televizi? Začalo hledání, které logicky směřovalo na půdu. Našel jsem ji asi za hodinu. Nikdy bych neuvěřil, že poměrně rozměrná krabice může být tak dokonale maskovaná v relativně prázdném prostoru. Když už byla TV na světě, objevil se jiný problém: kam s ní? Místo dole nebylo a nahoře byla jen ložnice a moje pracovna. Prozatím jsme ji tedy nechali na půdě s tím, že jednou… ale jednou nikdy nenastalo.
Žijeme si dál spokojeně bez televize. Jen zodpovědět otázku: „A kam máte natočený gauč, když nemáte televizi?“ stále neumíme.

Asi po třech letech jsme začali uvažovat o rekonstrukci půdy. Většina lidí má celkem logický pracovní postup: vymyslí, jak má vypadat výsledek, pak naplánuje cestu ke zdárnému cíli, začne s realizací a úplně na závěr pořídí zařizovací předměty. My jsme začali nákupem infrasauny. Po celou dobu rekonstrukce půdy stála zabalená v místnosti a dokonale se pletla. Dokonce se pletla i ve chvíli, kdy jsem na chodbě připravoval palubky na podhled.
Ale to jsem přeskočil děj.
V rámci příprav na rekonstrukci samozřejmě došlo na probírku věcí, které se na půdu odložily s tím, že jednou se budou hodit. Ani u nich to vzývané jednou nenastalo.
Ale našel jsem dvě zabalené krabice, u nichž jsem absolutně netušil, co v sobě skrývají. Mohl jsem je otevřít hned a podívat se dovnitř, ale neudělal jsem to. Namísto toho jsem připravil malé občerstvení a sezení a teprve pak je společně s Martinou otevřel. Uvnitř bylo oblečení. Dávno zapomenuté od stěhování, dokonale uložené a po více než třech letech znovu objevené. Přišla ohromná radost sdělovaná větami typu: „Tuhle halenku jsem měla moc ráda.“ „Jé, v těhle kalhotách jsem byla se školou v Neapoli.“ „Na tohle tričko jsem už úplně zapomněla.“ Byli jsme u vytržení – pocit popsatelný snad jen větou, že jsme se cítili jako malé děti na Štědrý den.
A mně je v tuhle chvíli jasné, že stěhování je sice vopruz a bordel, ale na druhou stranu nám po letech přineslo spoustu radostí. Takže: ne, není to horší než vyhořet.
Věnováno Tomáši Petříkovi, který se před pár měsíci přestěhoval… Autor je vedoucím Muzea Merkur a Muzea papírových modelů v Polici nad Metují.