Je zázrak, že to otec přežil, říká dcera slavného letce Iveta Irvingová
V Polici nad Metují zavládla letos v říjnu mimořádně silná atmosféra. Město si připomnělo památku Františka Švejdara, místního rodáka a člena legendární 311. československé bombardovací perutě RAF. Při této příležitosti přijela do Police Iveta Irvingová, dcera Jana Romana Irvinga, letce slavné 311. perutě a kolegy Františka Švejdara, která zde vystoupila s přednáškou a zúčastnila se i komentované prohlídky Po stopách Františka Švejdara. Rozhovor s touto výjimečnou dámou přinesl nejen vzpomínky na hrdinství československých letců, ale i osobní svědectví o tom, jak těžký úděl čekal mnohé z nich po návratu domů.
.jpg)
Jak si z dětství pamatujete svého otce?
Asi už jako malá jsem vnímala, že mám doma někoho výjimečného. Když mě otec – v uniformě plné blýskajících se vyznamenání – bral do náruče, fascinovaně jsem sahala na barevné stužky a zapomněla brečet. Otec byl zkušený pilot, který absolvoval desítky nebezpečných misí. Vyprávěl mi o nich často, dokonce si sám vymýšlel i pohádky na dobrou noc. Ty čtené zase byly na mamince, která u nich ale pravidelně usínala. Taťka měl dar vyprávět poutavě i srozumitelně, a to právě i o věcech válečných. Uměl to podat s humorem, napětím i ponaučením – prostě jako dobrodružství.
311. peruť byla známá extrémně nebezpečnými operacemi. Měl váš otec někdy pocit, že nevyvázne?
Táta několikrát čelil útokům několika stíhaček najednou. Dodnes říkám, že je zázrak, že to přežil – a že jsem se vůbec mohla narodit. Kromě odvahy a dovedností hrálo svou roli i štěstí. Před každou akcí si piloti hladili svoje maskoty – často to byli psi – prostě pro štěstí. O tom hlavním, jenž byl jako jediný na světě operačně nasazen s třistajedenáctkou na lety – slavném vlčákovi Antovi, jsem později díky vyprávění táty i ostatních letců napsala knížku, která byla do půl roku beznadějně vyprodaná. Letci byli pověrčiví, ale nebylo divu. Ztráty byly obrovské, pohřby kamarádů časté.
Váš otec se po návratu stal pilotem ČSA, ale po únoru 1948 přišel o práci a byl vězněn. Jak těžké pro vaši rodinu bylo, když se otec ze dne na den stal z hrdiny nepřítelem?
Ze dne na den z váženého majora udělali vězně, stálo ho to i první rodinu. Když si pak vzal maminku, coby vdovu po jeho kamarádovi z perutě Vilému Bufkovi, tak znovu spolu s tátou i se mnou jako malou holčičkou trpěla. Já jako dítě nechápala, proč se u nás objevují muži v kabátech, kteří všechno rozhazují a tátu odvádějí. Domovní prohlídky si pamatuji dodnes – i ten dětský strach. Rodina čelila šikaně, otec po roce 1948 přišel o práci, byl vězněn a po propuštění se protloukal jako dělník. Za mne (v 70. letech) byl „jen“ propuštěn z ČSA. Táta je natvrdo žaloval. Trvalo 2 roky, než kupodivu soud uznal, že to bylo neoprávněné a znovu se mohl k létání vrátit, ač jen jako druhý pilot. Ale do důchodu jako nejstarší aktivní pilot přece jen pak dolétal na „své“ IL-14 jako kapitán. A přesto nikdy nezahořkl. Nicméně jak to sledování StB měl v sobě, i po revoluci se na ulici pořád rozhlížel, jestli je vzduch čistý. Ale v nitru zůstal letcem – hrdým a statečným. Ve škole jsem si jednou vyslechla, že táta prý létal na messerschmittech. No, to jsem se neudržela – a už jsme byli v sobě. Tátu si kvůli tomu pozvali i se mnou do ředitelny, ale on mě tam podržel. Řekl jen: ‚Moje hodná holčička bránila tatínka a historickou pravdu, viď?‘ Ředitelce spadla brada a byl klid.
Každý dopis, uniforma nebo deník má cenu – je to kus historie našeho národa.
V dospělosti jste se sama zapojila do činnosti leteckých spolků a pečujete o odkaz československých letců RAF. Co vás k tomu nejvíce motivuje?
Táta se bál, co bude s jeho prací, až tu nebude. Na smrtelné posteli jsem mu slíbila, že budu pokračovat. A to dělám dodnes. Mrzí mě, když vidím, jak lidé po smrti svých blízkých vyhazují vzácné památky. Každý dopis, uniforma nebo deník má cenu – je to kus historie našeho národa.
Na závěr, paní Irvingová, co byste si přála, aby si z příběhu 311. perutě vzali mladí lidé?
Hlavně lásku k vlasti a odpovědnost vůči ní. Ti muži nasazovali život bez váhání. Dnes žijeme v mírné době a možná proto někdy ztrácíme cit pro skutečné hodnoty. Ale svoboda a bezpečí nejsou samozřejmost – a je na nás, abychom to nikdy nezapomněli a chovali se podle toho!
Pozn.: Paní Iveta Irvingová bývá se svými kolegy každoročně zvána na nejrůznější vzpomínkové akce v ČR i v zahraničí. V letech 1998-9 se svou maminkou zúčastnila i konzultací k připravovanému filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět, který měl premiéru v roce 2001.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
.jpg)
