Jiří Wolker: Na svatého Mikuláše
Dnes je svatého Mikuláše, a já jedu domů rychlovlakem, očima ukrajuji si ze země jako z mléčné kaše, posypané cukrem a skořicí, zapomínám na noviny, tramvaj a ulici v šedivém kupé s lidmi, kteří odjíždějí nebo přijíždějí k vlastnímu srdci. Svatý večer proměnil náš vlak v punčošku za oknem. Pane Mikuláši, přijdi také sem, navštívit tyto neklidné děti na jejich pouti. Ony chtějí zem svými cestami obejmouti a nebe svými úmysly. Pověz jim slova víry a potěchy, vlož laskavě červená jablka a zlaté ořechy do tohoto vlaku Praha-Bohumín a do vlaků celého světa.
Jakou radost milovník poezie pocítí, když v díle klasika objeví méně frekventovanou báseň a ona k němu promluví tak vřele a současně, jako by ji autor napsal právě teď a pro něj! Z tvorby Jiřího Wolkera zná běžný absolvent studia základní školy velmi málo, pokud mu vůbec uvízne v paměti jméno básníka, a středoškolák by si možná vzpomněl na pár milostných veršů a epitaf, protože i současnou mládež dojímá tragický Wolkerův osud.
"S Bohem, děvčátko, s Bohem, má milá, s Bohem, obraze spanilý, od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili,..." píše na smrt nemocný čtyřiadvacetiletý Jiří v básni Umírající, píše ji v plicním sanatoriu vzdálen od svých přátel, rodiny, lásky a jeho verše berou čtenáře za srdce dnes stejně jako tenkrát, protože jsou nejen nádherné, ale především bolestně přesahují ze světa umělecké fantazie do naší každodennosti plné naděje i zoufalství...
Možná právě proto se dnes dvojnásobně potěšíme Wolkerovou básní o svatém Mikuláši, kterou málokdo zná, a která tak jasně a čistě připomíná básníkovo mládí, hravost, citlivost a hlavně radost, s jakou se díval na svět kolem sebe. A snad by mi prominul, že jeho motiv o cestě vlakem podle mého neuvěřitelně koresponduje s tím, co cestujícím způsobilo tento týden počasí, a nejspíš by se tím pobavil, jak je mladým mužům vlastní.
Vždyť klasikem se Jiří Wolker stal až v našich očích – ale on byl jistě především chlapcem, studentem, dychtivým a veselým mladíkem na prahu života. A tím ve svých básních zůstal.
Foto Creative Commons Michal Maňas