Jitka Smolíková a pár řádků Vouska

Jakub Voves

Středa, 19. července 2017

Sdílet na:

"Na houpačkách je stejně něco tak úžasně poetického, se houpeš a houpeš..." říkala zrovna, když seděla u nás doma na terase a rozprávěli jsme nad kávou a nad životem. Když se tak houpe, povlávají ji šaty, které jsou vzhledově neobvyklé, takové jak z kůže, a já se nemohu nezeptat: "Jitko, k Tobě neodmyslitelně patří móda." "Ano, ta slečna s červenou rtěnkou." (Smějeme se.) "Co pro Tebe móda znamená?"

"Pro mne je to forma umění. Je to určité sebevyjádření. Když se podíváš na vrcholné přehlídky, tak většina lidí šílí, že se to nedá nosit a tak, ale pro mne je to v podstatě chodící obraz. Hodně mne ovlivnily módní časopisy, které si maminka půjčovala z knihovny – Elle. Teď už mi chodí domů poštou. Myslím, že člověk tak nějak hledá sám sebe a já se v té módě trochu našla, vystylizovala si své já."

Jitku jsem poznal, to už je dávno. To byla ještě taková docela – snad ji to neurazí – rošťácká holčička. Docházela do výtvarného oboru ZUŠ Police nad Metují. S jednou kamarádkou tam chodívala kreslit a tvořit z keramiky. Co jsem ji poznal, nejednou jsem výtvarný obor navštívil, chodil jsem o pár místností vedle na Multimedia. Se slečnami byla zkrátka sranda, člověk se nenudil a možná už tehdy padla nejedna podnětná a zásadní myšlenka o člověku, duchu, víře, lásce, bylo tedy o čem hovořit.

Jitka od té doby poměrně vyrostla. Neztratila nic ze své krásy, ještě více dospěla a v podstatě stále ji drží její velký kůň – malba, kresba a tvoření vůbec. V dnešní době se Jitka nejvíce zajímá o lidské tělo. Snad mohu prozradit tajemství, že ji hodně fascinují ruce. Ve své tvorbě se snaží právě lidské tělo co nejrealističtěji zachytit. Její nejoblíbenější technikou je olejomalba. K malbě a kresbě ještě poslední léta přidává také fotografii, ve které se opět zaměřuje zejména na lidi a jejich emoce.

Její tvorba je něčím ohromně pečlivá. Alespoň, co se malby týče. Je vidět, že zásadní je pro ni realita samotná. Tu se snaží zachytit ve své přesné podobě. Přesto sama říká, že až se naučí této skutečnosti, ráda by ji trochu deformovala, jak to mnozí výtvarníci dělají. Na ten moment se těším. Musíme říct, že již teď dostává realita pod Jitčinýma rukama jistou stylizaci. Jsem velice zvědavý, kam to povede dále. Ve fotografii je Jitka sice docela nováček, přesto už uspořádala velice výraznou výstavu, na které jsme mohli pocítit dotek lidských radostí a smutků. Po klapnutí závěrky fotoaparátu nám zbylo zrcadlo lidských duší, duší Jitce velice blízkých. Fotografuje ráda přátele. I já jsem měl tu čest být motivem některých fotografií.

S Jitkou je stále stejná sranda, stále mezi námi proplouvají často složité a zajímavé diskuse. Nejvíce je Jitka dáma a skvělá kamarádka, která umí svět vidět tak nějak přeci dětskýma očima, přestože nepřehlíží jeho surovosti. Ne jednou se v poštovní schránce od Jitky objeví milé psaní. Krátké, často pečlivě propracované, přání k Vánocům, narozeninám, Novému roku. Dokážete si představit, jak něco takového ve světě internetu a sms potěší. Vážím si toho, že je Jitka kým je a že jsem mohl napsat o této zajímavé slečně pár nedostatečných řádků.

Sejděte se s ní. Pozvěte ji na výbornou kávu. Tu Ona umí ocenit.