Kouzelná Skalka: Objevte příběh vesnice
Neděle, 16. února 2025
Raději nestavte příliš pevně, jsme jen krátkými hosty Země. Tyto verše, i když v němčině, najdete namalované na štítě jedné ze starých roubených chaloupek na Skalce - v malé vesnické památkové zóně v České Metuji. Sem, do zastrčeného údolíčka pod Supími skalami, se vydáme v dnešním díle našich nedělních toulek.
V 18. století od sebe řeka Metuje oddělovala česky a německy mluvící část původní staré obce Metuje, jedné z nejstarších osad založené ve středověku na Policku břevnovskými benediktiny. V té době má samostatná německá obec Skalka, ležící v úzkém údolí říčky Vlásenky, 66 domů a 325 obyvatel.
„Kromě zemědělství se obyvatelé Skalky věnovali domácímu tkalcovství, později docházeli nebo dojížděli za prací do okolních tkalcoven, tíren (zařízení na zpracování vláken z konopí nebo lnu - pozn. red.) a pazderen. Úrodnost půdy byla dobrá, třebaže písčitý jíl spočívá na kamenitém základu. Přímo v obci se dařilo pěstování švestek. Ve třech lomech byl lámán kámen pro stavební účely na údržbu obecní silnice,“ čtu na informačním panelu hned za odbočkou na Skalku z hlavní silnice v České Metuji, vedle níž jsem nechala auto.
Projekt na polínka?
Vlevo ode mě bublá Vlásenka, je brzy ráno a v noci konečně nasněžilo. U první chaloupky má dřevěný vodník bílou čepici a zmrzlé ploutve, z dálky hučí jez, spící vesnici vládnou kočky. Roztomilou červenobílou roubenou chaloupku střídá zelená, pak hnědá, žlutá a černá přilepená ke stráni jak vlaštovčí hnízdo. K tomu plůtky jak z pohádky, růžová loubí pokrytá sněhem a vzorně srovnaná polínka... tady další a další! Jak se rozhlížím, vidím jednu hraničku vzorně srovnaných špalků a kulatin vedle druhé... Tady snad mají nějaký projekt na perfektně srovnané palivové dříví!
Je to takový malý Hobitín i s tlupou sádrových trpaslíků na… no na skalce. Skalek a kamení je na Skalce opravdu hodně. Tvoří zákoutí, zídky, na konci vesnice je dokonce kamenný domeček i s okénkem v ohradě, zřejmě pro kozy. Na protější stráni vidím ovečky, z lesa je slyšet dřevorubce. Ze dvou komínů se kouří, ale většina chaloupek je teď v zimě prázdná. Vysoko nahoře, na levé hraně údolí bývaly statky, některé z nich stále stojí. Domečky s původně doškovými, dnes vesměs eternitovými střechami, které obdivuji kolem cesty, patřily v dobách svého vzniku domkářům, řemeslníkům, hostinským či obchodníkům. Nejvíce obyvatel - 414 - měla Skalka v roce 1890. Již před válkou jich bylo o 100 méně, po roce 1945 tady zůstalo z původního obyvatelstva kolem 20 lidí.
Černá hradba
„Domy byly postupně likvidovány, zbývající dnes slouží většinou jako rekreační objekty,“ stojí v materiálech obce. V roce 2004 byla Skalka prohlášena „vesnickou památkovou zónou“. Kromě chaloupek jak malovaných se zde nachází taky několik kamenných křížů, včetně pomníku padlým z roku 1934, který bůhvíproč nepotkávám. I tak jsem ale zcela okouzlena! Možná místo pro natáčení filmu?
Opouštím vesničku, jdu po úbočí lesa směrem k Supím skalám. Nade mnou smrkový les, pod sebou ještě chvíli rozeznávám staré ovocné stromy a snad i zbytky základů starých domů. Zvuky motorové pily za mnou utichají a zdá se, že celý les spí, když vtom najednou… vuš, vuš, vuš.... Už je vidím! Kopýtka skákající ve sněhu, huňaté šedivé kožíšky a sněhobílé zadečky srnek, které se objeví tak rychle, jako zmizí, rozhodně dřív, než vytáhnu telefon.
Úzké údolí se postupně rozevírá a přede mnou vystupuje hradba skal, černá a v mlze. S výhledem na jen tušenou loupežnickou zříceninu hradu Skály dojdu na samou špici údolí Vlásenky, na rozcestí Pod Mariánskou kapličkou. Tu zde nenacházím, asi je dávno zbořená nebo schovaná, zarostlá někde v lese. Od Metuje zavane ledový vítr a já se obracím k černému lesu zády a vydávám se na zpáteční cestu. Z táhlého hřbetu na druhé straně údolí mám pěkný výhled na horu Ostaš a šedivou krajinu kolem, jemně vyšívanou vzorkem lesů a polí. Dá se odtud sejít až v České Metuji nebo lesem prokličkovat zpátky na Skalku, jak jsem to udělala já. Celý okruh měl asi jen 4 kilometry.
.jpg)
