Listopad 1989: Jak to bylo na Broumovsku?
Dnes, 17. listopadu, je to 36 let, co Státní bezpečnost na Národní třídě v Praze brutálně rozehnala studentskou demonstraci a odstartovala tak události vedoucí k Sametové revoluci. Co se v dělo v těch dnech na Broumovsku? Naše Broumovsko hovořilo s pamětníky tehdejších přelomových časů.
Deset dní po 17. listopadu 1989 se konala generální stávka, která ukázala masovou podporu Sametové revoluci.
„Dne 17. listopadu 1989 byla pozorována velká polární záře,“ píše se v knize Miroslava Pichla Police nad Metují. Dějiny města a regionu v běhu let. Kromě vzácného vesmírného úkazu však v osudný pátek panoval na Broumovsku velký klid před bouří.
Jirka Martinec z Broumova, řečený Vejplata, který se stýkal s místním undergroundem, si s přáteli připomínal výročí na bigbítovém koncertě v Solnici. „Ten teda tenkrát taky rozehnali policajti. Odtamtud jsme jeli do Hronova, kde jsme šli za kamarády do vinárny Radnice, tam už jsme se dozvěděli, co se děje v Praze,“ vzpomíná muž, který byl mezi prvními, jež o pár dní později zapálili svíčky na broumovském náměstí.
Ve škole se šušká o mrtvém studentovi
Byl mezi nimi i tehdejší student broumovského gymnázia Michal Hrubý. Když přišel po víkendu do školy, mluvilo se již mezi studenty o pátečních událostech. „V pondělí 20. listopadu se ve škole šušká o páteční demonstraci a o mrtvém studentovi (fámu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi vypustila sama Stb, pozn.red.). Po druhé vyučovací hodině jdeme celý gympl zničehonic do kina na Romanci pro křídlovku a pak domů,“ vzpomíná.
Mezitím se ten den večer v Polici nad Metují shromažďuje na náměstí první protest proti masakru studentů v Praze. Jak píše v knize Miroslav Pichl, Petr Scholz a Jan Antl zapalují svíčky u sloupu Panny Marie na náměstí. Za přispění Karla Šnábla, Milana Rottera, Petra Skřivánka a manželů Kovářových je mariánský sloup zahalen státní vlajkou. Tichou demonstraci však zlikvidoval zásah místních příslušníků Veřejné bezpečnosti.
„V úterý 21. listopadu se ve škole šušká daleko víc. Koluje prohlášení pražských studentů, které však podepisují jen Dana Hojdová a Jirka Malík, oba ze čtvrtého ročníku. Když ho Dana přinese k nám, podepisuji nejdřív jen já. To nevypadá moc dobře, ale když ho podepíše i starý profesor, podepisují víceméně všichni ze čtvrťáků a třeťáků,“ vzpomíná Michal Hrubý na den, kdy na broumovském gymnáziu vzniká stávkový výbor, v němž jsou z každé třídy dva zástupci.
21. listopadu večer se koná první demonstrace na náměstí v Polici nad Metují. V tichosti byly opět rozsvíceny svíčky u mariánského sloupu na náměstí, přišlo asi 40 lidí.
Ať neblbnou, ať myslí na budoucnost
Když ve středu 22. listopadu broumovští studenti přijdou ráno do školy, vedení gymnázia si zve celý stávkový výbor do sněmovny. „Celé dopoledne do jeho členů hustí, ať neblbnou, ať myslí na budoucnost, jestli si nechtějí zavolat domů, že jsou v pořádku, a podobně. Štěpánka se po několikahodinovém nátlaku vzdává a odchází ze stávkového výboru. Když mi o tom vypráví, je na ní vidět, jakému byla vystavena hnusu,“ vypráví Michal Hrubý.
Ten večer se lidé poprvé schází i na broumovském náměstí. „Když jsme s Martinem Kopeckým přišli k morovému sloupu, byl tam již Olin Malina s nějakou dívkou. Zapálili jsme naše svíčky vedle nich a ta dívka se ptá Olina: ,Kdo to je?‘ Olin odpověděl: ,To jsou kluci.‘ Od té doby jsme přátelé. Později přišli ještě Petr Spacák Staněk, Jiří Vejplata Martinec, Martin Malý, Broněk Kujal, Radek Oranž Volhejn, Emil Bártko, Martin Anděl Zavadil a Libor Krtička,“ vypráví Michal Hrubý.
Dyť to stejně nezastavíte!
„Měli jsme zapálené svíčky, Martin Zavadil přečetl prohlášení pražských studentů, všichni jsme řekli, že s ním souhlasíme a připojujeme se k němu. Pak přijela policie. Jeden policajt přišel k nám a řekl, ať ty svíčky zhasneme a rozejdeme se, my jsme řekli, že to neuděláme, on zopakoval, ať je zhasneme a rozejdeme se, my jsme zopakovali, že to neuděláme, on zase zopakoval to své a my zase to své. On si klekl ke svíčkám a nasliněnými prsty je začal zhášet. Nevěřícně na něho koukáme a Olin Malina mu říká: ,Ale pane Kolísko, dyť to stejně nezastavíte!‘ Kolísko uhasil svíčky, postavil se a povídá: ,Rozkaz je rozkaz.‘ Nasedl do auta a odjel.“
V Polici nad Metují se ten večer schází už 200 lidí. „O pražských událostech hovořili studenti vysokých škol z Prahy a Brna, kteří seznámili přítomné s požadavky studentů a objasnili současnou politickou situaci. Náměstí bylo ozvučeno péčí Bedřicha Erbena z jeho domu čp. 83,“ píše autor v knize Police nad Metují. Dějiny města a regionu v běhu let. Každý následující den je v Polici na náměstí víc a víc lidí, pořádají se historické přednášky, projevy, hraje se státní hymna. V pátek 24. listopadu už se na Masarykově náměstí schází 1000 lidí.
Jirko, co blázníš, přijdou rusáci a zabijou tě
I v Broumově se lidé postupně k mladým přidávají. Ti celý týden roznášejí a vylepují protikomunistické plakáty. „Setkávali jsme se v pivnici Formanka, to byla v té době taková undergroundová základna, a domlouvali další akce. Náměstí se každým večerem plnilo lidmi čím dál víc, ozvučení zajišťoval Petr Falta a končilo průvodem okolo náměstí za zpěvu Ach, synku, synku. Bylo super, jak se semklo hrozně moc lidí a podporovali pád komunismu,“ vzpomíná Jirka Martinec a dodává, že strach samozřejmě měli, protože v té době nemohli tušit, jak to dopadne. Neriskovali sice podle jeho slov tolik jako tehdejší studenti, i tak se o něj jeho rodina obávala a od jeho konání ho odrazovala.
„Můj táta vystoupil ze strany v roce ‘69, měl z toho docela panickou hrůzu, pořád to měl v sobě. Někdy třetí den přišel na náměstí a povídá mi ,Jirko, co blázníš, přijedou Rusáci a dopadnete jako v ‘68. Zavřou tě a zabijou tě. Vás všechny.‘ No a já, ne že bych se mu vysmál, ale mávl jsem nad tím tenkrát rukou, ať si nedělá starost a že to nějak dopadne.“
Kopecký v tu samou chvíli zvrací
V celé republice vznikají místní sdružení Občanského fóra, které založil v Praze Václav Havel s kolegy pro vyjednávání s komunistickou vládou. Na pondělí 27. listopadu je ohlášena generální stávka. Stávkující požadují zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, demokratizaci veřejného života a podporu požadavků Občanského fóra a studentů. Začíná být jasné, že tuhle revoluci nikdo nezadrží.
V Broumově se v pátek 25. listopadu koná na Střelnici stužkovací ples gymnázia. „Krátce po jeho zahájení vystoupili na pódiu ředitel Holý a zástupce Košťál a říkali, že i oni se pochopitelně přidávají k oprávněným požadavkům studentů a rádi by vstoupili do Občanského fóra. S několika kamarády sedíme u stolu hned pod pódiem a Robert Kopecký v tu samou chvíli zvrací, což spousta lidí komentovalo, že to vyjádřil i za ně,“ vzpomíná Michal Hrubý.
V pondělí 27. listopadu se od 14 hodin uskutečnila dvouhodinová generální stávka v celé republice. Vyhlásilo ji Občanské fórum a účast 75 procent občanů, podniků a institucí ukázala masovou podporu Sametové revoluci a definitivně zlomila odpor komunistické strany. Gymnázium v Broumově taky stávkovalo, ale jen na schodišti v aule.
Proč nám ten soudruh zase lže?
„Holý s Košťálem vedou nějaké řeči. Vystoupil jsem v debatě a řekl jsem, že si myslím, že bychom měli jít na náměstí. Diskutovat o tom, co je tržní hospodářství, můžeme jindy. Nikdo nic neříká a sám nějak nenacházím sílu odejít, za což se dodnes stydím,“ vypráví Michal Hrubý a vzpomíná, že mu rodiče později říkali, že na pondělní generální stávce v Broumově promluvil také velký broumovský komunista Kovář. „Že by se rád přidal k OF, jak se polepší, a že taky chce změny a podobně. Potom prý vystoupila paní Olga Brožová a řekla: ,Proč nám ten soudruh tady zase lže?‘“ dodává.
V Polici nad Metují bylo ten víkend ustanoveno Občanské fórum a na shromáždění přečten projev nazvaný ,Vyjádření občanů, kteří vděčí studentům, že mohou opět po 20 letech slyšet pravdu a doufat‘. Členové OF požadovali prostor ke shromažďování, v místním rozhlase a výlepové plochy pro sdílení informací. „Ve vývěsce Jednotného klubu pracujících byl papír s nápisem: ,Komunisti lžou, jako když Rudé právo tiskne.‘ Kdyby to bylo ve vývěsce třeba zahrádkářů nebo hasičů, asi bych si to nezapamatoval. Ale JKP…,“ sdílel osobní vzpomínku vedoucí polických muzeí Pavel Frydrych, kterému bylo v roce 1989 dvanáct let.
Pár měsíců nato vyhrálo Občanské fórum s drtivou převahou první svobodné volby po více než čtyřiceti letech v Československu.
Děkujeme pamětníkům za sdílení jejich vzpomínek.
