Maršovské údolí: útočiště skautů i tajemný hrádek

Text a foto Bára Fialová

Neděle, 1. června 2025

Sdílet na:

Je to jako Chata u Bobří řeky, ale ještě lepší. Údolí schované mezi strmými svahy, řeka s černými tůněmi, ale i oblázkovou pláží, tunel, tajemná zřícenina… Loňské povodně si z Maršovského údolí odnesly pár starých dřevěných můstků, dnes už jsou na místě nové. Projděte se po nich s dnešními Nedělními toulkami.

Vyrážím od Petrovických zatáček, kde parkuji u autobusové zastávky pod Velkými Petrovicemi. Stejně tak by se tento výlet dal udělat z druhé strany, z Maršova, ale já se chci nejprve projít necelé dva kilometry dlouhým údolím řeky a až pak se vyškrábat z údolí nahoru a dojít k místu, kde kdysi stával hrad Vlčinec po úzké šíji, zřejmě tu kdysi stály dvě dřevěná přemostění.

Květnové slunce pálí, ale kolem se kupí šedivé mraky. Za silničním mostem nastupuji na zelenou turistickou značku, zprava skalnatý svah, vlevo líně pluje namodralá voda Metuje. Široká nezpevněná cesta je plná kaluží ve vyjetých bahnitých kolejích. Nalevo hučí jez, doprava odbočuje sevřené údolí Dunajky, přítoku Metuje, který kopíruje železniční trať. Přecházím první dřevěný mostek a už ho slyším, hu hú, malý, žlutý vláček vyjíždí z železničního tunelu od nádraží Police nad Metují a pokračuje dále, proti toku Dunajky, směrem na Žďár.

Stavba trvala 21 měsíců

Bezmála 290 metrů dlouhý železniční tunel vedoucí skalním masivem vrchu Končina pod Velkými Petrovicemi byl součástí tratě Choceň – Meziměstí, která v tomto roce slaví 150. výročí své existence. Jeho stavba trvala 21 měsíců a byl proražen 7. května 1874. Výstavbu a provoz této trati, stejně jako všech ostatních v Rakousku-Uhersku, zajišťovala tehdy soukromá železniční společnost Rakouská společnost státní dráhy. Italský inženýr Bartoletti a slovinský inženýr Kovačovič měli za úkol postavit, a také postavili, tunel jako dvoukolejný, provozován byl však vždy jen jako jednokolejný. Za zmínku možná stojí, že stavba celé tratě, na které bylo kromě tunelu postaveno 21 kamenných a ocelových mostů, stála téměř 16 miliónů zlatých a vyžádala si 10 lidských životů.

Zelená značka mě provádí pod jedním z těchto kamenných mostů a dál letní loukou zdobenou zlatými hlavičkami pryskyřníků a růžovými ocásky rdesna hadího kořene, kde jsem v létě vídala vztyčený tábornický stožár. Zdalipak je tohle Poradní skála, vzpomínám na vyprávění bývalého broumovského starosty Zdeňka Streubela, který sem dost možná s polickými skauty zavítal poprvé už před druhou světovou válkou?

Tajuplně předali zbraně

„Na první tábor jeli k řece Metuji do Maršovského údolí pod Poradní skálu. Tábor byl před nimi postaven a obýván kolínskými skauty, kteří měli již před válkou tradici v táboření na Metuji (...) Do tohoto skautského tábora jednou přijeli z polické radnice a tajuplně jim předali nějaké zbraně. Zdeněk Streubel se již tenkrát divil, že jim takový arzenál vůbec svěřili. Tenkrát se vyskytlo jisté nebezpečí v podobě werwolfů, tábor se konal pouhé tři měsíce po válce. Naštěstí zbraně nakonec nepotřebovali,“ píše se v záznamech Paměti národa.

Šedivé mraky zakryly slunce a začíná drobně pršet. Míjím hlubokou tůň v meandru řeky, výhružně vyhlížející totem s rohatou hlavou a přístřešek s ohništěm. Na brouzdání u brodu to dnes není, tak přecházím po zbrusu nové „Frélově“ lávce a v záplavě zeleně před sebou vidím první bílá stavení v Maršově. Za deště procházím tichou vesnicí, dojdu až k silnici a dám se doprava nahoru, zkratkou kolem zvoničky a opět chvíli po silnici, až dojdu na hranu údolí a dám se opět doprava, cestou mezi polem a lesem nad Maršovem, směrem k Vlčinci.

Chvíli jdu po široké cestě hustým smrkovým lesíkem a když vyjdu opět u pole, v dálce spatřím temně modrý obrys Hejšoviny. Obejdu pole a už vidím, že jsem na správné cestě, po obou stranách mám hluboká údolí. V nejužší části má šíje jen pár metrů, těsně před akropolí je ve skalnatém hřbetu přirozená nebo uměle vytvořená roklinka, přes kterou za doby existence hradu pravděpodobně vedl dřevěný most.

Proslavil ho Jirásek

Nelze přesně určit, kdy přesně a jak dlouho tady hrad Vlčinec stál, stejně jako se neví, zda se tak vůbec jmenoval. Jak napsal místní historik z Muzea Náchodska Jan Tůma v Polickém měsíčníku (2017/01), jedinou středověkou písemnou zmínku o Vlčinci lze najít v urbáři břevnovského kláštera z roku 1406. Navíc se tato zmínka zřejmě netýká ani hradu, nýbrž vrchu Vlčinec, který pravděpodobně dostal své jméno po vlcích obývajících okolní hluboká údolí.

„Hrad tedy musel zaniknout již před rokem 1406, nebo byl naopak založen až po tomto roce,“ míní Tůma a dodává, že jen základě studia historických pramenů nelze počátky ani konec hradu spolehlivě určit. Tajemný hrádek nicméně zaujal mysl hned několika známých historiků a literátů, a tak se dle Tůmy „kolem Vlčince postupně ustálil celý komplex domněnek, spekulací a omylů, které opakováním nabývaly zdání historických faktů“.

Podle archeologických nálezů z posledních let se Jan Tůma nicméně přiklání k teorii, že hrad založili místní benediktini na konci 13. století kvůli obraně hranic klášterního panství. Své državy však následně rozšířili a hrad se „zřejmě nedožil poloviny 14. století“. 

Jedním z mála nesporných faktů o Vlčinci tak zůstává, že jej proslavil spisovatel Alois Jirásek, když mysteriózní příběh o zániku pevnosti u Police zařadil do Starých pověstí českých. V ní měl hrad zbořit samotný Žižka, ale až poté, co nechal zastřelit čarodějného houslistu, který svou hrou chránil hrad před husitskými střelami. Dnes už jsou na místě patrné jen dva valy s mělkým příkopem mezi nimi a kamenné základy něčeho, co kdysi snad bylo čtyřhrannou věží. A jak vyprávějí pověsti, možná je tady pod zemí ještě ukrytý poklad, který zde zanechali obránci hradu… Sbíhám z prudkého kopce zpět do údolí Metuje a k autu. Prý ho o půlnoci filipojakubské noci označují modravé plamínky a také zvuky čarovných houslí… Samozřejmě pohádka, i když, kdo ví?