Moc šancí nám nedávali

Bára Fialová, foto archiv D. Knilla

Sobota, 20. července 2024

Sdílet na:

Víte, v kolik zapadá slunce v dubnu na Špicberkách? Dvacátého srpna! Přesně takový čas ukázaly hodinky horskému vůdci Davidu Knillovi z Adršpachu, když letos na jaře dorazil na ostrov Svalbard v Severním ledovém oceánu. S klientem pak během jednoho měsíce urazili víc než 600 kilometrů od jihu k severu a připsali si tak první český přechod v tomto směru.

„Na Špicberkách jsem byl už jednou loni, ne jako polárník, ale jako freerider, měl jsem skupinu lidí, na lodi jsme obeplouvali ostrovy a když se nám něco líbilo, zakotvili jsme a sjížděli panenské kopce,“ vypráví dobrodruh, jak se na ostrovy pod správou Norska, které leží asi na půl cesty mezi pevninou a severním pólem, podíval poprvé.

„Pak jsme nějak seděli v hospodě v Longyearbyen, což je takové hlavní město Špicberků, když se otevřeli dveře a dovnitř se doslova vplazili dva Norové na lyžích. Byli úplně na kaši, tak jsme se jich ptali, co se jim stalo a oni říkali, že dělali přechod ostrova z jihu na sever. Jak jsem je viděl, tak jsem si řekl, to bych chtěl jít,“ vypráví David.

Nápad brzy dostal konkrétní obrysy, když ho jeden z jeho klientů, ředitel banky ve Vídni, požádal, jestli by mu pomohl připravit se na expedici na jižní pól. „Navrhnul jsem mu přechod Grónska a Špicberky. Ty druhé jsou technicky náročnější a je tam riziko ledních medvědů. Řekl, že to nechá na mně, tak jsem řekl: Špicberky.“

S kulovnicí pod hlavou

Dvoučlenná výprava z Česka dorazila na Špicberky na začátku dubna. S podporou skútru se dostali na nejjižnější bod ostrova a 3. dubna vyrazili k severu. Polární krajinou šli na krosových běžkách s tuleními pásy, za sebou táhli sáně s víc než šedesátikilovým nákladem. Na nich měli stan, spacáky, jídlo na 35 dní, 17 litrů benzinu, vařič a lano. Teploty se zde v tomto ročním období pohybují kolem minus 30 stupňů, na plánované trase se prochází mezi ledovými trhlinami a pod visutými ledovci. GPS tady nefunguje, protože baterky v místním mrazu nic nevydrží. Občas zuří vichřice, ale největším strašákem jsou lední medvědi.

Ti se pohybují hlavně kolem mořského pobřeží, pravděpodobnost setkání s nimi se každým krokem do vnitrozemí sice snižuje, ale v bezpečí není člověk nikde. Velkou část energie tak vynakládala dvojice právě na zabezpečení proti těmto až dvou a půl metru vysokým polárním šelmám. Každý večer stavěla kolem tábora nástražný systém, kdy se do čtverce kolem stanu natáhnul provázek, který by po kontaktu odpálil světlici a dal by tak spícím alespoň pár vteřin na přípravu.

„Každý z nás měl kulovnici na medvědy, spal jsem s ní pod hlavou, i když jsem ji naštěstí nemusel použít. Jednou jsem se ale musel pro něco vracet a když jsem šel zpět, viděl jsem, jak moje stopy zkřížily stopy medvědí. Naštěstí to bylo vše, co jsme z medvěda tentokrát viděli,“ říká David. Kromě Ursus maritimus, jak zní latinský název ledního medvěda, žijí na Špicberkách také polární lišky, tuleni nebo pohádková stáda sobů pasoucí se kolem pobřeží, kde zjara odtává sníh.

Každý den něco jiného

„Zažil jsem chladná místa, ale na Aljašce a tady to bylo asi nejhorší. Teplota by ani tak nevadila, ale do toho foukal silný vítr. Když to srovnám s Antarktidou, tam, když jsme zalezli do stanu, tak jsme se mohli svléct do spodního prádla. Tady všechno okamžitě zmrzlo, i voda v termosce. Poprvé se mi stalo, že jsem měl z toho větru omrzlinu ve tváři, malé místo mezi brýlemi a kuklou,“ říká horský vůdce, který nakonec zvládl se svým parťákem urazit 620 kilometrů polární krajinou za 27 dní, o osm dní rychleji, než bylo v plánu. Když je začátkem května místní znovu uviděli v Longyearbyen, byli překvapeni. „Vzhledem k tomu, jak začátečnické otázky jsme jim po příletu kladli, nám moc šancí nedávali,“ směje se David. „I místní mají podle nich tak padesátiprocentní úspěšnost.“

A největší krize během expedice? Nic na první pohled dramatického, ale poučení pro příští výpravu si přece jen odvezli: lépe spočítat příjem kalorií. Měli s sebou speciální jídlo na cesty Adventure Menu a doma připravovanou směs ovesných vloček se sušeným ovocem a mlékem. „Prvních čtrnáct dní jsme jedli méně, než byl výdej, což nevadilo, tělo si vezme energii z uložených tuků. Ale po dvou týdnech už nebylo z čeho brát. Cítil jsem, jak jsem slabý, a tak jsme začali ujídat,“ říká dobrodruh, který si jinak výpravu do země „bílých nocí“ nemůže vynachválit.

„Nevadí mi náročný terén, nemám strach ze zimy, ale bojím se monotónnosti. Na Špicberkách bylo každý den něco jiného – někdy roviny, kdy horizont splývá s nebem, jindy divoké ledovce, zasněžené pyramidy, velké kry, tuleni, kontrast bílého sněhu a ostře modré barvy moře…,“ uzavírá své vyprávění o snové výpravě.